Svatba mé sestry

Byla sobota, dvanáctého července, tráva na zahrádce pivovaru na Vltavě ještě vlhká od ranní rosy, když si Kateřina Voslářová poprvé po osmi měsících oblékla šaty, které odhalovaly její paže. Bylo jí devětadvacet, pracovala jako fyzioterapeutka v ordinaci na Vinohradech a od jara si každý den vynucovala dvoukilometrovou procházku do práce, protože si to sama slíbila. Ne kvůli číslu na váze. Kvůli lékařům, kteří jí rok předtím řekli "autoimunitní onemocnění", a kvůli kortikoidům, které jí zaoblily tvář víc, než kdy bývala.

Teta Jarmila, sestra její matky, stála u bufetu se sklenkou burčáku v ruce a přejížděla ji pohledem od sandálů až po drdol.

"No teda, Katko," řekla nahlas, dost na to, aby to slyšely tři stoly kolem, "copak ti v té fyzioterapii nikdy neřekli, že se dá i zhubnout, místo aby ses jen vozila po masážích? V těch šatech je vidět každý gram."

Kateřina zastavila vidličku s bramborovým salátem v půli cesty k ústům. Položila ji zpátky na talíř beze slova a přejela si dlaní přes ubrousek na klíně, jako by musela s rukama něco dělat.

U vedlejšího stolu seděla paní Eva Bartoňová, matrikářka, která hodinu předtím obřad vedla a teď tu byla jako soukromý host, protože nevěsta byla její neteří. Evě bylo dvaašedesát, na úřadě sloužila čtyřiatřicet let, provedla tisíce svateb a viděla ještě víc rodin v jejich nejlepších i nejhorších chvílích. Vlastně chtěla jen dopít sklenku ryzlinku a odejít na zastávku tramvaje, záda ji při tom počasí zlobila a večer měla ještě zapsat druhý obřad na Novoměstské radnici.

Zůstala ale sedět.

Kateřinu poznala krátce před obřadem, při papírování, viděla, jak se jí třásly ruce, když procházela seznam hostů a svírala pero, jako by to bylo jediné, co ji drží pohromadě. Teď viděla, jak mladá žena sklopila zrak na ubrus a ukazovákem stále dokola obtahovala neviditelnou čáru na plátně, pořád stejný vzorec, tam a zpátky.

Jarmila ještě neskončila. Napila se, odložila sklenku a pokračovala: "Já to říkám jenom proto, že tě mám ráda. Dřív jsi bývala tak hezky štíhlá, v tom bikinách na Slapech, pamatuješ? A teď se na sebe podívej."

Strýc v čele stolu se krátce a nejistě zasmál, protože nikdo nevěděl, jestli je to vtip, nebo míněno vážně. Kateřinina matka Božena, sedící vedle Jarmily, otevřela ústa a zase je zavřela. Ženich, Kateřinin bratr Tomáš, byl zaneprázdněný domlouváním s DJ a nic z toho nezachytil. Hudba – nějaký svatební hit, který hraje na půlce českých svateb – hrála dál v pozadí, jako by se nic nestalo.

Kateřina vstala. Ne spěšně, ne teatrálně. Vzala kabelku ze židle, řekla, že si jde na chvíli na vzduch, a zamířila k parkovišti kolem růžového oblouku, který kvůli fotkám postavila květinářka.

Eva ji nesledovala hned. Počkala dvě tři minuty – dost dlouho, pomyslela si, aby nikomu nepřišlo, že ji pozoruje –, pak vstala, vzala kabelku a vydala se stejným směrem, oficiálně "taky se trochu nadýchat".

Našla Kateřinu za skladem zahrádky, na obrácené pivní lavici, bosou, s nohama v trávě. Kateřina neplakala. Zírala do mobilu, kde měla otevřené prázdné okno zprávy, jako by chtěla něco napsat a pak to nechala být.

"Můžu si přisednout?" zeptala se Eva. "Nohy mě taky bolí a ta lavice vypadá pohodlněji než ty skládací židle."

Kateřina se posunula stranou. Chvíli obě mlčely. Někde štěkal pes, asi ze sousedního pozemku, a z kuchyně zahrádky táhla vůně smažené cibule.

"Ona nezná moje výsledky krve," řekla Kateřina nakonec. "Neví, že jsem před rokem přibrala dvanáct kilo z kortikoidů, protože mi imunitní systém napadl vlastní štítnou žlázu. Neví, že chodím každé ráno v šest běhat, než otevřou v ordinaci, protože je to jediná věc, díky které se zase cítím sama sebou."

"To jí nemusíš vysvětlovat," řekla Eva. "To není tvoje povinnost."

"Já vím." Kateřina otáčela mobilem v ruce. "Ale stejně jsem si v hlavě začala skládat obhajobu. Chápete? Jako bych musela předložit důkaz, abych měla právo mít na vlastní svatební oslavě – teda na svatbě bratra, myslím – šaty s krátkým rukávem."

Eva nepřikyvovala, neříkala nic moudrého. Jen jí z kabelky podala papírový kapesník, i když Kateřina ještě neplakala, pro jistotu. Pak vstala, řekla, že jim donese vodu, a vrátila se k bufetu.

U stolu ještě seděla Jarmila a vykládala teď sousedovi od vedlejšího stolu o vlastní dietě, o Cambridge shakes, které loni zkoušela. Eva k ní nešla. Nebyla to její role a věděla to. Natočila dvě skleničky u výčepu, otočila se – a viděla, jak Kateřinina matka Božena vstala a zamířila k sestře Jarmile.

Božena se k ní naklonila, řekla něco, čemu Eva z dálky nerozuměla, ale tón byl jednoznačný: tichý, ale ostrý, takový, jakým mluví člověk, který mlčel třicet let a teď má dost. Jarmila zbledla, odložila sklenici, otevřela ústa k obhajobě – "vždyť jsem to myslela dobře" – a Božena jednou tvrdě zavrtěla hlavou.

Eva se vrátila ke stolu se dvěma sklenkami vody. Kateřina mezitím doplakala, otřela si oči hřbetem ruky a seděla vzpřímeněji.

"Vaše maminka právě šla za tetou," řekla Eva, když jí podávala vodu.

Kateřina se podívala směrem k stanu. Odsud viděla, jak Jarmila bere kabelku, jak jí Božena vytrhává klíčky od auta z ruky – Jarmila přijela autem, ale stihla vypít tři skleničky burčáku – a jak zavolali bratrance, aby ji odvezl na nádraží, taxík do Kladna za osm set korun, který nakonec zaplatila Božena, jen aby to bylo rychle a bez dalšího rozruchu vyřízené.

Jarmila odešla. Nebyla vyhozena s velkým gestem, žádná scéna před hosty – Božena to udělala potichu, na kraji stanu, zády k většině stolů. Ale každý, kdo se díval, pochopil, co se stalo.

Kateřina vstala, upravila si šaty a vrátila se na oslavu. Později tancovala s bratrem, dala si ještě kousek dortu se šlehačkou a smála se při proslovu svědka. Nikdo kromě Evy a Boženy přesně nevěděl, co se odehrálo v té čtvrthodině mezitím.

Eva ten večer jela ještě na druhý obřad na Novoměstskou radnici, o dvě hodiny později, jiný pár, jiná rodina. Celou dobu obřadu myslela na tu lavici za skladem a na kapesník, který Kateřina nakonec vůbec nepotřebovala.

O dvě zimy později se Eva od společné známé dozvěděla, že Jarmila od té doby nebyla pozvána na žádnou rodinnou oslavu – ne z pomsty, ale protože Božena jasně řekla, že pozvánky napříště budou záviset na tom, jestli se u stolu umí chovat. Kateřina prý od té doby nosí zase, co chce, aniž by dopředu přemýšlela, kdo sedí u stolu.