Ta slova něco změnila. Na druhém konci prodejny Lukáš prudce zvedl hlavu. Jeho ocelové oči se zúžily. Pomalu, kontrolovaným krokem přešel celý sál

Ta slova něco změnila. Na druhém konci prodejny Lukáš prudce zvedl hlavu. Jeho ocelové oči se zúžily. Pomalu, kontrolovaným krokem přešel celý sál.
„Ukažte mi to,“ řekl tónem, který nesnesl odpor. Prodavač poprvé znejistěl a udiveně ustoupil.

Lukáš vzal hodinky do ruky a otočil je. Na zadním stříbrném krytu bylo pod vrstvou škrábanců skryté staré rodinné gravírování — silueta letícího sokola.
Mladý manažer úplně zkameněl. Všechna barva mu vyprchala z obličeje a z hrdla se mu vydralo hlasité, šokované vydechnutí. Podíval se na promočeného starce, jako by před ním stál duch.

„Kdo… kdo vám dal tyhle hodinky?“ zeptal se Lukáš a ruka se mu viditelně roztřásla.
„Já jsem je koupil,“ zašeptal stařec a po tváři mu stekla kapka deště smíchaná se slzou. „Koupil jsem je svému synovi k osmnáctým narozeninám… těsně předtím, než mi ho příbuzní po smrti mé ženy ukradli a odvezli neznámo kam.“

Lukášovi se zatočil svět. Prsty mu křečovitě sevřely chladný kov. Podíval se na vnitřní stranu ošoupaného koženého řemínku. Tam, skrytá pod přezkou, byla téměř neznatelným stehem vyšitá malá červená hvězdička. Byla to tajná značka, kterou nikdo cizí nemohl znát.

„Moje máma…“ vyhrkl Lukáš, a jeho dokonale nacvičená maska chladného byznysmena se vteřinu po vteřině sypala na prach. „Moje máma mi schovávala červené hvězdičky do každého oblečení. Říkala, že podle nich vždycky najdu cestu domů.“
Stařec Ondřej slabě přikývl, slzy mu tekly proudem přes starou jizvu na tváři. „Říkala to pokaždé, Lukáši. Moje žena to říkala pokaždé.“

Čst III: Objetí pod křišťálem
V celém hodinářství nastalo hrobové ticho. Prodavač byl bledý jako stěna, sekuriťáci u dveří stáli jako přimrazení a luxusní zákazníci raději sklopili oči k zemi.

„Mně… mně řekli, že jsi umřel,“ zašeptal Lukáš, a v tu chvíli už nevypadal jako vlivný ředitel obchodu, ale jako malý, ztracený kluk. „Řekli, že jsi nás opustil a propil se k smrti.“
Ondřej pomalu zavrtěl hlavou. „Udělali všechno pro to, abys tomu věřil, synu. Potřebovali tvé dědictví po matce. Hledal jsem tě. Každé město, každý pochybný sirotčinec, každou lež, kterou mi podstrčili, jsem prohledal. Nikdy jsem nepřestal.“

Zbylo jen třicet let prázdnoty, která se v jedné vteřině smrštila do jediného kroku. Lukáš udělal ten krok dopředu. Už se neovládal. Jeho hrdost, drahé oblečení i prestiž byly v tu ránu bezcenné.

Ondřej už na nic nečekal. Natáhl své vrásčité, drsné ruce a jemně stiskl Lukášovu tvář, jako by se chtěl ujistit, že je to skutečnost, a ne jen další krutý sen na kraji silnice. „Můj chlapče,“ svezlo se mu ze rtů.

Lukáš hlasitě vzlykl a vtáhl svého otce do zoufalého, pevného objetí. Bylo mu jedno, že je stařec špinavý, mokrý a páchne levným tabákem a deštěm. Drželi se tak pevně, jako by se snažili slepit dohromady všechny ty zničené roky, které jim ukradli.

Přes otcovo rameno se Lukáš podíval na roztřeseného prodavače, který teď studem nedokázal zvednout oči od země.
„Ty hodinky si nechám,“ řekl Lukáš drsným, ale naprosto klidným hlasem. „A vy, pane kolego, si sbalte věci. Člověk, který nedokáže vidět lidskou bytost pod starým kabátem, nemá v mém podniku co dělat. Skončil jste.“

Lukáš vzal svého otce kolem ramen, pevně ho stiskl a společně vykročili ze zlatých dveří prodejny ven, do pražského deště. Venku sice byla zima, ale poprvé za třicet let věděli, že už nikdy nebudou sami. Cesta domů byla konečně volná.”