Zrcadlový sál na Vinohradech

Křišťálové lustry v tanečním sále vily na Vinohradech odrážely světlo tak, že se zdálo, jako by celý strop hořel.

Šampaňské teklo proudem.

Podnikatelé a jejich manželky si potřásali rukama, smáli se příliš nahlas a předstírali, že je nezajímá, kolik ta či ona šperk stála.

Uprostřed toho všeho stála Veronika Dvořáková, v šatech barvy slonové kosti, vedle muže, kterého měla za tři týdny provdat — Richarda Novotného, majitele stavební firmy, která postavila polovinu nových bytů v Praze 10.

Všechno vypadalo přesně tak, jak si Veronika naplánovala.

Pak se ozval dětský hlas, který roztrhl celý večer jako nůž ubrus.

„Mami!"

Malá Terezka, pětiletá dcera Richarda, se vytrhla z ruky chůvy a rozběhla se přes celý taneční sál.

Neslyšela hudbu.

Neviděla hosty.

Proběhla kolem Veroniky, jako by tam ani nestála.

Běžela rovnou k ženě, která obcházela sál s tácem sektu — ženě v černé servírní uniformě, kterou si za celý večer nikdo nevšímal.

Podnos jí vyklouzl z rukou.

Zazvonění skla o parketovou podlahu se rozlehlo celým sálem jako výstřel.

Hudba zmlkla.

Stovky hlav se otočily.

Terezka objala servírku kolem pasu a rozplakala se.

„Vrátila jsi se! Já to vždycky věděla!"

Žena ztuhla. Prsty se jí zaryly do dceřiných vlásků, jako by se bála, že jí dítě zase zmizí, pustí-li ho.

Na druhé straně sálu stál Richard Novotný a nemohl se pohnout. Nemohl se ani nadechnout.

Protože ta tvář — ta tvář servírky s podnosem — byla tvář jeho ženy Markéty, kterou před dvěma lety pochovali na hřbitově v Olšanech.

Ženy, jejíž rakev nesl spolu se svým bratrem.

Ženy, kterou on i Terezka celé dva roky nosili ve vzpomínkách jako mrtvou.

Veronika zbledla jako ty bílé lilie na svatebním stole.

Hosté se po sobě dívali a šuškali si.

Terezka se otočila k otci, po tvářích jí tekly slzy, a zeptala se otázku, která umlčela celý sál:

„Tati… proč všichni říkají mamince, že je servírka?"

Nikdo nedutal.

Richardovi se zastavilo srdce.

Markéta zahleděla na kousky rozbitého skla u svých nohou a nehnula se.

Veronika o krok ustoupila, jako by ji něco udeřilo do hrudi.

A v tu chvíli se jí v obličeji objevil strach, jaký tam celý večer nebyl.

Protože jestli ta malá holčička mluvila pravdu, pak jí někdo lhal.

Lhal dva roky.

A někdo v tom sále přesně věděl, proč se mrtvá žena najednou vrátila živá, v černé zástěře, s podnosem v ruce.

Richard byl první, kdo se pohnul. Prošel sálem, jako by chodil po ledu, a zastavil se půl metru od ženy, kterou pochovával.

„Markéto?"

Hlas se mu zlomil na druhé slabice.

„To jsem já," řekla tiše. „Promiň, Richarde. Nevěděla jsem, jak jinak se k tobě dostat."

„Jak jinak… Markéto, my jsme tě pohřbili. Já jsem nesl tu rakev."

„Vím." Zatáhla za uzel zástěry, jako by si chtěla sundat celé ty dva roky najednou. „Ten vůz, co shořel u Benešova. Byla to naše stará škodovka, Richarde. Ta, kterou jsem měla jet na kontrolu k tomu neurologovi."

„To byla tvoje auto. Tvoje doklady byly uvnitř."

„Nejela jsem v něm já." Markéta upřela oči na Veroniku, která stála bez hnutí u stolu s dárky. „Veronika mi ten večer volala, že potřebuje auto na schůzku, že její je v servisu. Půjčila jsem jí ho. Jela jsem na kontrolu autobusem."

Richard se otočil k Veronice. „Takže ta žena v autě…"

„Byla ona," řekla Markéta. „Nebo spíš — ne, čekej." Zavrtěla hlavou, jako by se jí ta věta zamotala v hlavě ještě jednou, než ji dořekla nahlas. „Byla jsem já, co jel do Prahy autobusem. V autě byla jiná žena, kterou si Veronika sama půjčila mé auto pro ni ten večer. Nikdy jsem se s ní nesetkala. Nevím, jak se jmenovala."

Hosté kolem ztichli ještě víc, jako by se vzduch v sále zahustil.

„Proč jste řekli, že je to Markéta?" zeptal se Richard a upřel pohled přímo na Veroniku.

Veronika mlčela. Prsty jí sjely po náramku na zápěstí, ale nesvlékla ho.

„Protože ten zub," řekla Markéta tiše. „Soudní lékař hledal moje zubní záznamy. Veronika mu je dala. Jenže ty záznamy," odmlčela se a obrátila se k Richardovi, „nebyly moje. Veronika je před tím vyměnila u mé zubařky, paní doktorky Kolářové na Francouzské. Řekla jí, že si na mou žádost vyzvedává kopii pro pojišťovnu."

Richard na ni zíral. „To je… to je šílenství, Markéto."

„Já vím." Zasmála se krátce, bez radosti. „Dva roky jsem si myslela to samé."

Autobus, kterým jela, se srazil s kamionem kousek za Benešovem téže noci. Markéta strávila první čtyři měsíce v kómatu v nemocnici v Českých Budějovicích. Mezi oběťmi nehody byla vedená jako „žena, neznámá totožnost" — její kabelka zůstala v hořícím autě, ne v autobuse, a jediné osobní věci, co u sebe měla, shořely při požáru autobusu úplně.

„Nikdo mě nehledal," řekla Markéta. „Protože v Praze už mě jednou pohřbili. A v Budějovicích hledali neznámou ženu bez jména — ne mrtvou Markétu Novotnou z Vinohrad."

Richard si rukou přejel po tváři. „Terezko," řekl tiše dceři, která se celou dobu drží matčiny zástěry oběma rukama, „pojď si sednout k chůvě, ano? Hned za tebou přijdu."

Terezka nepustila. Markéta jí pohladila vlasy a kývla na chůvu, až dívka o kousek odstoupila, ale ruku z matčiny zástěry nedala.

Richard se znovu obrátil k Veronice. „Věděla jste, že žije."

Nebyla to otázka.

Veronika se zahleděla na náramek na svém zápěstí, ne na Richarda. „Dozvěděla jsem se to před rokem," řekla konečně. „Od sestry z toho oddělení v Budějovicích."

„A neřekla jste mi to."

„Ne."

„Proč?"

Veronika neodpověděla. Dlaně se jí třásly, když sahala po kabelce opřené o nohu stolu.

Markéta vytáhla z kapsy zástěry přeloženou kopii dopisu a položila ji na stůl mezi talíře s dortem. „Tohle mi dala sestra Hanáková z interního oddělení. Byla u mě, když jsem se probírala. Když si přečetla ten dopis, co dorazil na oddělení, poznala moje jméno a schovala si ho."

Richard dopis zvedl. Papír byl už pomačkaný, s ohnutými rohy, jako by ho Markéta nosila v kapse celé tři týdny.

„Žádám, aby pacientka, pokud se vzpamatuje, nebyla informována o rodinných poměrech v Praze, dokud nebudou vyřešeny dědické záležitosti," četl, slovo po slovu, jako by si nevěřil vlastním očím. Zkontroloval podpis. „To je váš podpis."

Veronika zavřela kabelku. „Potřebovala jsem čas."

„Čas na co?" Richardovi se třásl hlas. „Na svatbu? Na firmu?"

Mlčela.

„Odejděte," řekl Richard. „Dnes večer. Z domu, ze svatby, z firmy. Ze všeho."

Nekřičel. Nemusel.

Veronika si sundala náramek, položila ho na stůl mezi nerozbalené dárky a prošla sálem sama, mezi hosty, kteří jí nepodali ruku ani nenabídli pohled.

Druhý den ráno šli Markéta s Richardem na notářský úřad na Vinohradské. Notářka, paní Procházková, jim položila na stůl papír s částkou 3,8 milionu korun — hodnotou firemního podílu, který po Markétině „úmrtí" automaticky přešel na Richarda a který měl podle svatební smlouvy za tři týdny přejít na Veroniku.

Markéta podepsala poslední stránku a podala pero zpátky Richardovi.

Terezka celou tu dobu seděla na lavičce v předsíni notářské kanceláře a kreslila tužkou do notýsku, který jí koupila cestou matka — dům, tři postavičky před ním, a nad jednou z nich křivé srdce.

Když vyšly s Richardem ven na Vinohradskou, Markéta si sundala gumičku z vlasů, kterou měla ještě ze servírny, a schovala ji do kapsy kabátu k zástěře, kterou si vzala na památku z agentury.

„Co s tím budeš dělat?" zeptal se Richard a kývl na kapsu.

„Nic," řekla Markéta. „Jen ať to tam zůstane."

Terezka jí vzala za ruku a všichni tři se zastavili na chodníku, než přešli na druhou stranu ulice.