CZ
Jakube, babička s tím nikdy nebude souhlasit. A já také ne,“ řekla Monika a poprvé v životě v sobie našla sílu mluvit pevně
„Jakube, babička s tím nikdy nebude souhlasit. A já také ne,“ řekla Monika a poprvé v životě v sobie našla sílu mluvit pevně. „Nezkoušej na mě tlačit, tohle téma je uzavřené.“
Jakub se zhluboka, teatrálně nadechl. Ten pohled vyjadřoval jediné – naprosté pohrdání její slabostí. „Mě nezajímá, jak ji přemluvíš,“ procedil skrz zuby. „Řekni jí, že jestli nepůjde po dobrém, zařídím, aby skončila v nějakém ústavu nebo domově důchodců. Víš, jak snadno staří lidé upadnou, zlomí si krček a je konec.“
Monice vnitřek zamrzl hrůzou. On by to opravdu udělal? Její vlastní syn se na ni díval chladnýma, prázdnýma očima jako nějaký ještěr. Chystal se vydírat vlastní babičku jen proto, aby získal její bydlení bez práce a drahé hypotéky. „Vždyť je stará, dlouho tu nebude, ten byt stejně jednou propadne nám,“ dodal cynicky.
Monika pomalu vstala. Z toho, co slyšela, se jí dělalo nevolno a v spáncích jí bušilo jako o závod. Vychovala monstrum. Všechny ty pohádky na dobrou noc, všechny ty upřímné rozhovory byly k ničemu. Celý otec.
„Ne, Jakube. Tohle neudělám,“ opakovala pevně.
Jakubův obličej se zkřivil vztekem. Prudce vstal, byl o hlavu větší než ona, pěsti zaťaté jako kladiva. Zdálo se, že ji každou vteřinu popadne za límec a praští s ní o zem. Byl to děsivý pohled. „Takže mi nepomůžeš?“ zasyčel. „V tom případě už nemám matku.“
Otočil se a rázně odešel. Monika zůstala v kuchyni úplně sama. Sedla si na stoličku, objala se pažemi a hořce se rozplakala. V hloubi duše cítila úlevu, že jen odešel a neuhodil ji — podvědomě totiž čekala to nejhorší.
Nevolala mu. A on nevolal jí. Uběhl měsíc, pak druhý, a nakonec tři. Monika chodila do práce a vracela se do prázdného bytu, kde ji noc co noc užíraly černé myšlenky. Nakonec to nevydržela a zkusila mu zavolat sama. Jakub jí ale hovor okamžitě položil. Když to zkusila znovu, zjistila, že si její číslo zablokoval úplně. Od známých se později dozvěděla, že mladý pár dál zůstává v podnájmu. O něco později se na sociálních sítích náhodou dozvěděla, že se stala babičkou.
Každý den si v hlavě promítala celou jeho výchovu. Chodila na všechny třídní schůzky, dělala s ním úkoly, platila doučování, když hrozilo, že propadne. Jakub ale doučovatele urážel, a když na něj zatlačila, vyhrožoval útěkem z domova. Možná mu dávala málo lásky? Možná měla mít větší trpělivost a víc mu odpouštět? Nevěděla.
Monika netušila, co bude dál. Možná Jakub jednou dostane rozum, možná ne. Možná někdy uvidí svého vnuka, možná nikdy. Ale v jednom měla naprostou jistotu: kdyby tehdy ustoupila jeho krutým podmínkám a zradila svou vlastní matku, nic dobrého by z toho nevzešlo. A pokud to z ní dělá špatnou matku, pak s tím musela dokázat žít.
