Loď z rozvodné sítě

Marina Fassinová pracuje na přístavní správě v Děčíně devatenáct let, ale to ráno na konci srpna neviděla nic podobného: loď dlouhou jako tři fotbalová hřiště, se dvěma paralelními trupy jako kleštěmi, ukotvenou dvě míle od břehu, s podmořským kabelem, který mířil rovnou do tmy.

„Ten krám tam dole," řekl jí kolega Radek a ukázal na obrazovku radaru, „nebere energii odnikud. Vyrábí si ji sám."

Marina tomu nevěřila, dokud neviděla, že účty za elektřinu obce Hřensko klesly za tři měsíce o čtyřicet procent. Vzala si dva dny neplaceného volna, což naposledy udělala na pohřbu otce, a šla zaklepat na dveře kanceláře s výhledem na přístav – kanceláře osmadvacetiletého klučiny, kterému všichni říkali jen „inženýr Bartoš mladší". Chtěla vědět, kdo za tou lodí stojí a proč o tom žádné noviny nikdy nenapsaly pořádně.

Vše jí vyprávěl Tomáš, počínaje svým otcem.

Karel Bartoš, tehdy třiašedesátiletý, bývalý inženýr z loděnic ČKD, dostal výpověď při propouštění v roce 2019 po jednatřiceti letech služby. Za odstupné – tři miliony dvě stě tisíc korun, poslední částku, co mu z celé kariéry zbyla – koupil ne chatu u vody, jak chtěla jeho žena Jitka, ale patent. Podivný, skoro směšný patent na systém, který proměňoval rozdíl teplot mezi teplou vodou u hladiny a ledovou vodou v hlubinách v čistý elektrický proud, bez kapky nafty, bez kabelu k pevnině.

Jitka už rok chřadla, lymfom jí bral síly po splátkách, a sezení na chemoterapii v thomayerově nemocnici stály pracovní volno, které už neměla. Ten večer, kdy zjistila, kolik Karel utratil za patent místo chaty u vody, kde by aspoň mohla chodit po břehu v dobrých dnech, po něm mrštila ještě neuhrazenou fakturou od zubaře své matky, ležící na kuchyňském stole v Litoměřicích. „Mohla jsem se léčit v soukromé klinice, za ty peníze. Místo toho čekám ve frontě jako všichni." Karel zvedl papír ze země, přejel po něm rukou o hranu stolu a položil ho zpátky. Neodpověděl. Díval se na talíř vystydlých těstovin s omáčkou a myslel na Plzeň, na loděnice, kde se naučil číst vodu jako jiní čtou knihu.

Celé měsíce po tom večeru s ním Jitka mluvila jen o nejnutnějším: nákupní seznam, čas návštěv, kdo má vyzvednout Tomáše na nádraží. Nic víc. Karel se naučil číst v jejím mlčení stejně přesně, jako dřív četl mořské proudy.

Syn Tomáš dělal noční směny v datacentru u Kladna – v jedné z těch obřích hal, které v létě spotřebují na chlazení tolik vody jako celé sídliště a které obec už dvakrát zablokovala kvůli protestům obyvatel ohledně spodní vody. Jedné noci při kontrole logů spotřeby vody spolu s technikem provozu zjistil, že jediná hala vypije víc vody než tři panelové domy dohromady. Byl to on, kdo spojil souvislosti: pokud jeho otec dokáže přivést energii a sladkou vodu z otevřeného moře, aniž by sáhl na spodní vodu, možná existuje zákazník ochotný za to dobře zaplatit. Zavolal bývalému spolužákovi z vysoké, který teď pracoval pro investiční fond v Praze, se zájmem o infrastrukturu pro výpočty umělé inteligence, která by nespotřebovala ani metr krychlový sladké vody z pevniny.

„Tati, buď to uděláš teď, nebo ti to někdo okopíruje," řekl Tomáš do telefonu jednu lednovou neděli, zatímco venku pršelo po celém severu Čech.

Karel postavil firmu Optimal Transit spolu se starým spolužákem, Robertem Švandou, teď šéfem malé inženýrské společnosti v Ostravě. Peníze z patentu nestačily ani na první trup. Byli potřeba společníci, a společníci chtěli záruky, které Karel neměl.

Tady vstoupil na scénu muž, který málem všechno potopil: Achilles Donner, předseda infrastrukturního fondu se sídlem v Curychu, ochotný vložit dvě miliardy korun – pod podmínkou, že si vezme šedesát procent firmy a výhradní kontrolu nad patenty. Karel studoval smlouvu tři noci v kuse, zatímco Jitka spala v nemocnici kvůli léčebnému cyklu a účty z kliniky se hromadily na nočním stolku. Podepsal, aniž by dal klauzule přečíst jinému právníkovi – jen první konzultace stála dvanáct tisíc korun, a těch dvanáct tisíc už dávno utratil za taxíky do nemocnice.

Dva roky držel Donner projekt v šuplíku a čekal jen na to, až prodá práva americkému gigantovi cloud computingu za desetinásobnou částku. Nezajímala ho voda pro Děčín ani elektřina pro Hřensko – zajímala ho cena. Během těch dvou let Karel dál platil z vlastní kapsy nájem haly v Ostravě, kde měl první zmenšený prototyp, dvacet tisíc korun měsíčně, které bral z penzijního připojištění, jen aby ho věřitelé fondu nenechali rozebrat.

Robert si toho všiml jako první, a ne náhodou: měsíce sledoval firemní pohyby kolem Donnera, znejistělý tím, že se navzdory slibovaným dvěma miliardám nikdy neotevřelo žádné stavební místo. Pátral v zápisech ze schůzí, na které už nebyl zván, a našel, co hledal: předběžnou dohodu se švýcarskou společností, nikdy neoznámenou menšinovým společníkům, která postupovala celý balík patentů za cenu desetkrát vyšší, než byla dohodnuta s Karlem. Ani zmínka o Optimal Transit, ani řádka o původním projektu vrátit sladkou vodu a čistý proud pobřežním obcím severních Čech. Zavolal Karlovi jedno úterní večer a přečetl mu dokument po telefonu, řádku po řádce.

Nebyla žádná hádka s křikem, žádné bouchnutí dveřmi. Karel jel vlakem do Curychu, kde měl Donner provozní kancelář v domě v historickém centru, a požádal jen o nahlédnutí do původní smlouvy o postoupení patentů. Jedna klauzule, kterou napsal on sám před třemi lety, kdy ještě všem věřil, stanovovala, že v případě, že do třiceti šesti měsíců nedojde k průmyslovému spuštění, práva se automaticky vrací vynálezci.

Uplynulo třicet sedm měsíců a dvanáct dní.

Karel si vzal s sebou pražskou advokátku Barboru Kolářovou a zelené desky s originální smlouvou, notářským posudkem o uplynutí lhůty a už připravenou výpovědí. Donner se nevzdal hned: nabídl nový šek na dva miliony korun, aby Karel podepsal šestiměsíční prodloužení, pak vyhrožoval občanskou žalobou, která by, jak řekl jeho právník, „trvala roky a vysála by z vás to málo, co máte". Karel myslel na dvacet tisíc korun nájmu, které platil každý měsíc, na dva roky bez pořádného výdělku, na Jitku, která mezitím začala druhý léčebný cyklus s nejistým výsledkem. Týden nespal, protože se bál, že víceletý spor by znamenal prodat i byt v Litoměřicích. Pak zavolal Barboře a řekl jí, ať pokračuje.

„Lhůta vypršela, pane Donnere," řekla Barbora a položila na stůl notářsky ověřenou výpověď. „Patenty se od dnešního dne vrací panu Bartošovi. Pokud chcete žalovat, počkáme si: klauzule je jasná a datum nesporné." Donner mlčel, pak zavolal asistentovi a nařídil mu přesto připravit podklady k odvolání. Odvolání nikdy nepřišlo: jeho vlastní advokátní kancelář mu doporučila to nedělat, protože klauzuli považovala za nenapadnutelnou.

Karel nezvýšil hlas. Vzal desky, poděkoval a vrátil se do přístavu v Hamburku, kde na něj čekal Robert s prvním návrhem nového trupu – toho, který se o čtyři roky později stal lodí, jež dnes kotví před Děčínem s jménem namalovaným modře na trupu: Kraaken.

Marina, když to všechno v Tomášově kanceláři vyslechla, se nakonec zeptala, co se stalo s Jitkou. Tomáš ji zavedl k oknu a ukázal na molo pod nimi: drobná žena s krátkými, po chemoterapii ještě řídkými vlasy zalévala dva květináče s bazalkou na balkoně malé přístavní kanceláře – té, kterou Karel pronajal schválně proto, aby měla místo u vody, jak si přála od začátku. „Je osm měsíců v remisi," řekl Tomáš. „První měsíc proudu prodaného touhle lodí zaplatil táta sám, z vlastní kapsy, poplatek za soukromou kliniku, kde se o ni starali lépe. Nikdy jí neřekl, odkud ty peníze jsou. Přišla na to sama, když se dívala na výpis z účtu."

Marina se do přístavu vrátila o dva týdny později, tentokrát ve službě, kvůli kontrolnímu přistání lodi. Viděla obyvatele Hřenska, důchodce jménem Vladimír, kterého poznala, protože často chodil na přístavní správu stěžovat si na účty, jak plní kanystr u veřejné fontány na náměstí, znovu otevřené před třemi měsíci poté, co ji obec dvě léta zavírala kvůli šetření vodou. „Dřív jsem vozil kanystry od syna z Prahy," řekl Vladimír, aniž by se ho na to kdokoliv ptal. „Teď si ji beru tady pod barákem."

Karlovi Bartošovi je dnes sedmašedesát let. Už není předsedou firmy – provozní vedení přenechal Tomášovi, který celý projekt řídí ze stejné kanceláře s výhledem na přístav, kam si Marina přišla zaklepat. Ale občas, když je moře klidné, si stále vezme trajekt, aby se podíval na svou loď z dálky, s Jitkou po boku na palubě, s termoskou kávy v ruce a jejíma dlaněma sevřenýma kolem plastového kelímku spíš kvůli teplu než žízni, a celou cestu si nic neřeknou.