Pes jménem Rek a žena, která se rozhodla neplatit za to, co jí nepatří

Přivezli ho do veterinární kliniky v Plzni ve dvě hodiny ráno, hubené tělo položené na staré dece na zadním sedadle Škody Fabia. Petra, veterinární technička na noční směně, si na tu chvíli přesně pamatuje – za osm let práce v ordinaci ještě neviděla psa se sedmi bodnými ranami, který přitom vrtí ocasem, jakmile se k němu někdo přiblíží.

"Podívej se na něj," řekla službu konajícímu veterináři. "Sotva dýchá a pořád si chce hrát."

Muž, který ho přivezl, nečekal na žádné potvrzení. Bylo mu kolem pětadvaceti, dlaně měl umazané krví, která nebyla jen jeho, řekl jen "Našel jsem ho u řeky, zachraňte ho" a zmizel dřív, než se ho někdo stihl zeptat na jméno. Petra zapsala do karty: "Pes, kříženec bulteriéra, odhadovaný věk rok a půl, bez čipu, bez známého majitele." Tým ho šil tři hodiny. Přežil.

Martina Nováková, jedenačtyřicet let, bydlí sama v třípokojovém bytě na Slovanské třídě v Plzni od svého rozvodu, který proběhl před dvěma a půl lety. Pracuje jako účetní v textilní firmě a sama vychovává jedenáctiletou dceru v týdnech, kdy není u otce. Martina neplánovala adoptovat psa. Do útulku "Psí duše" v Plzni přišla proto, aby o víkendech pomáhala jako dobrovolnice, poté co jí psycholožka řekla, že potřebuje "něco, co na ní bude záviset, aniž by to od ní vyžadovalo dokonalost."

Když potřetí uklízela kotec Reka – tak ho v útulku pojmenovali, podle řeky, u které ho našli – opřel se o ni celou vahou a usnul přímo tam, s tlapami na jejích botách. Martina seděla na studené podlaze útulku celou hodinu, aby ho nemusela odsunout.

Do dvou týdnů podepsala adopční smlouvu.

Problém začal o půl roku později, když se k ní po lehčím infarktu nastěhoval otec Bohumil, třiasedmdesát let. Bohumil psy nikdy neměl rád, a od chvíle, kdy se Rek objevil v bytě, na to neustále poukazoval. "Poraněný pes, pes s násilnou minulostí," říkával, "kdo ví, co udělal, že dostal sedmkrát nožem." Martina se mu snažila vysvětlit, že Rek nikoho nenapadl, že spí s její dcerou, že je nejmírnější pes, jakého kdy poznala. Bohumil neposlouchal. Stěžoval si každému, kdo byl ochoten naslouchat – sousedům, sestře, faráři, ke kterému chodil každou neděli.

V březnu, když byla Martina v práci a dcera ve škole, Bohumil dokořán otevřel dveře bytu, aby převzal zásilku od doručovatele, a Rek utekl ven. Martině trvalo čtyři hodiny hledání po ulicích, se sousedy a se skupinou dobrovolníků z útulku, než ho našli roztřeseného pod zaparkovaným autem na Klatovské třídě, tři ulice odtud. Když se s ním Martina vrátila domů, Bohumil seděl v kuchyni, naprosto klidný, bez sebemenší omluvy.

"Tati, mohl ho přejet auto."

"Tak mu najdi jiný domov. Já tu bydlím. Víš co, platím tu za elektřinu, platím za vodu – mám právo rozhodovat, kdo v tomhle bytě bude bydlet."

Byla to lež. Bohumil na byt nepřispíval ani korunou. Pobíral starobní a invalidní důchod, Martina hradila všechno – nájem, elektřinu, jídlo, jeho léky. Ale tu větu opakoval znovu a znovu, až jí sám téměř uvěřil. Začal vydávat ultimátum: "Buď ten pes zmizí, nebo já odejdu k sestře do Klatov. Vyber si."

Martina neodpověděla hned. Šla na balkon, zapálila si cigaretu – první po dvou letech, co přestala – a dívala se dolů na parkoviště, na svou starou Fabii, která byla pořád ještě psaná na jejího bývalého manžela, protože se ani jednomu z nich nechtělo řešit přepis.

Následující týden Bohumil přitvrdil. Začal Reka zavírat na balkon v době, kdy byla Martina v práci, "aby nic nezničil." Jednou se vrátila domů a našla psa bez vody po šesti hodinách v horkém květnovém dni. Zavolala sestře Lence, která bydlí v Rokycanech a tvrdila, že se "nechce plést mezi otce a dceru." Zavolala do útulku a mluvila s Kateřinou, dobrovolnicí, která ji provázela od začátku.

"Kateřino, já nevím, co mám dělat. Je to přece můj otec."

"Martino, polož si jednu otázku. Kdo se v tom bytě o koho stará?"

Ta otázka jí visela nad hlavou ještě další tři týdny, až do dne, kdy všechno vybuchlo.

Stalo se to v pátek večer, na předvečer soboty, kdy se Martina vracela z nákupu v Albertu s taškami plnými věcí na víkendovou večeři – bagetu, víno, kuře. Dcera Anežka byla ten týden u otce. Martina otevřela dveře a neslyšela Reka běžet naproti jako obvykle. To ticho ji vyděsilo víc než jakýkoli křik.

Našla ho na balkoně, ležel na boku, ztěžka dýchal, u tlamy měl malou skvrnu krve. Bohumil seděl v obýváku před televizí, jako by se nic nestalo.

"Tati, co se mu stalo?"

"Sáhl mi na noviny, praštil jsem ho holí po babičce, nemyslel jsem, že to bude takhle silné."

Martina nekřičela. Neplakala. Zvedla Reka do náruče – dvaatřicet kilo poraněného psa – a odvezla ho na pohotovostní veterinární kliniku na Klatovské, do stejné ordinace, kde se o něj Petra starala před rokem. Petra tam tentokrát nebyla, ale veterinář poznal staré jizvy na jeho těle hned při vyšetření. Zlomené žebro, ne vnitřní zranění. Přežije.

Martina se domů vrátila kolem jedenácté v noci, poté co Reka nechala v klinice na noční pozorování. Bohumil už spal. Nebudila ho. Seděla v kuchyni až do rána, s papírem a perem, a psala si seznam.

V sobotu ráno, když se Bohumil probudil, byla Martina už oblečená, u dveří měla připravenou jeho sbalenou tašku – všechno, co mu patřilo, včetně léků a občanského průkazu, který vyndala ze společné zásuvky.

"Co to je?"

"Volala jsem včera v noci Lence. Je ochotná tě vzít k sobě do Rokycan. Objednávám ti teď taxi, bude mě to stát tak sedm set korun, a zaplatím to."

"Vyhazuješ vlastního otce z domu kvůli psovi?"

"Nevyhazuju tě. Přestávám platit za místo, kde ubližuješ někomu, za koho nesu odpovědnost. Nájem tady je jedenadvacet tisíc měsíčně, včetně poplatků. Platím to sama už dva a půl roku, a bez jediného poděkování. Teď si vybírám, kdo bude bydlet v bytě, za který platím."

Bohumil se pokusil zavolat faráři, pokusil se zavolat sestře, ale taxík už čekal dole. Martina ho dolů nedoprovodila. Stála na balkoně a sledovala, jak taxi odjíždí ulicí, aniž by mu zamávala.

Téhož dne vyměnila zámek u dveří – tisíc dvě stě korun u zámečníka na Slovanské, v hotovosti, protože nechtěla, aby se to objevilo na bankovním výpisu, který by si Bohumil mohl zkontrolovat. Vzala si na půl dne dovolenou v práci, aby vyzvedla Reka z kliniky, zaplatila účet – šest tisíc korun – bez mrknutí oka.

Když ho přivedla domů, Rek šel rovnou na balkon, zastavil se, ohlédl se na ni, jako by se ptal, jestli smí. Martina dveře na balkon dokořán otevřela a znovu tam položila jeho matraci, na místo, které mu patřilo od začátku.

Bohumil volal dvakrát během následujícího týdne. Poprvé mu Martina nezvedla telefon. Podruhé to vzala, vyslechla ho, jak říká "Pochop mě, byla to nehoda," a odpověděla jen: "Nový klíč nemáš, tati. Zavolej, až budeš chtít mluvit o něčem jiném než o psovi." A zavěsila.

Rek ten večer spal na koberci vedle její postele, jako obvykle, tlapy sebou ve spánku škubaly. Martina si sedla na podlahu vedle něj, stejně jako toho neděle v útulku, a nehnula se, dokud tvrdě neusnul.