Sestra, která hlídala hodiny na dospávacím pokoji

Devět let dělám poporodní sestru v jedné pražské nemocnici a přestala jsem věřit komukoliv, kdo tvrdí, že císařský řez je snadnější cesta. Ten úterek jsem přišla na směnu v šest čtyřicet pět, natočila si kávu v kuchyňce, kde na lince zůstala napůl snědená krabice koblih, a vzala si rozpis pacientek. Pokoj 214, Dana Hájková, jedenatřicet let, akutní císařský řez po osmnácti hodinách porodu, který nikam nevedl.

Její muž Marek spal napůl vsedě v koženkovém křesle, ještě v modrém plášti, co dávají doprovodu, s jednou ponožkou na noze a jednou bez. Dana byla vzhůru, opřená v poloze, na kterou se bolelo i dívat, dlaň měla položenou na jizvě, jako by tím něco přidržovala na místě.

"Jak je na tom bolest, od jedné do deseti?"

"Šest," řekla. Pak tišeji: "Když se snažím posadit, tak asi sedm."

Naučila jsem se k takovému číslu přičíst tak dva body navíc. Maminky bolest podceňují, protože jim někdo někde po cestě vštípil, že "opravdový" porod je ten přirozený a císařský řez je jen zkratka, a teď mají pocit, že si stěžovat nemůžou. Zažila jsem, že se mi ženy omlouvaly za to, že si řekly o silnější prášek proti bolesti. Omlouvaly se. Za velkou operaci břicha.

Tchyně dorazila přesně v devět, žena jménem Jitka v mikině s nápisem Sparta, s taškou na pleny, kterou si evidentně sama zabalila předem. Danu ani neobjala. Šla rovnou k postýlce, zavrkala na miminko a přes rameno prohodila: "Dneska bys měla vstát a projít se po chodbě. Moje dcera po císaři chodila kolečka po oddělení už za šest hodin, prý jí to hrozně pomohlo."

Daně ztuhla čelist. Nehádala se. Jen se dívala na strop, na fleku od vlhkosti, co tvarem připomínal Moravu.

Tuhle scénu jsem viděla snad dvě stě krát s dvěma sty různými tchyněmi, a vždycky se tváří jako dobře míněná rada. Ve skutečnosti nikdy nejde o dítě. Je to soutěž.

Kolem jedenácté jsem se vrátila zkontrolovat obvaz na jizvě a našla jsem Danu s pláčem — ne s vzlykáním, jen jí tekly slzy, tiše, jedna jí stékala stranou do ucha, protože se neotočila, aby si ji utřela. Marek byl na chodbě, vyzvedával vzorky umělého mléka od laktační poradkyně. Jitka odnesla miminko "aby si Dana odpočinula", což znamenalo, že Dana zůstala sama v posteli se šestnácticentimetrovou jizvou sešitou svorkami, bez dítěte v náručí a bez nikoho, kdo by se zeptal, jak jí vlastně je.

"Povídejte," řekla jsem a stahovala jí tonometr z paže pomaleji, než bylo nutné, abychom obě získaly minutu navíc.

Vyprávěla mi, že operace trvala čtyřicet minut, kdy měl chirurg ruce uvnitř ní a posouval jí orgány, aby dítě dostal ven, a že ji nikdo nepřipravil na to, jaké to bude, když vás rozříznou a znovu sešijí ve vrstvách — fascie, sval, kůže — a pak vám podají formulář, ať ohodnotíte bolest na škále, na které není dost vysoké číslo. Řekla mi, že Jitka na chodbě prohlásila, dost nahlas, aby to bylo slyšet, že "opravdový porod buduje charakter, který císař obchází".

Neřekla jsem nic moudrého. Není mým úkolem opravovat rodiny. Zkontrolovala jsem obvaz, spočítala vložky, řekla jí, že jizva vypadá čistě a hojí se přesně tak, jak má, a odešla jsem z pokoje, aby měla pět minut bez publika.

O dva dny později jsem měla Danu na směně znovu — mírná horečka první noc ji tam držela déle, než je obvyklé — a byla jsem u ní u postele a sama kontrolovala ránu, když se zbytek odehrál přímo přede mnou.

Jitka přišla odpoledne s miminkem, Marek už byl v pokoji, usazený v křesle s notebookem. Dana požádala Jitku, ať si sedne. Neřvala. Jen požádala. Dívala jsem se na jizvu, počítala svorky, dopřávala jim iluzi soukromí, kterou sdílený nemocniční pokoj nikdy pořádně nenabídne.

"Nemůžeš dál chodit v pondělí a ve čtvrtek na noc," řekla Dana. "S tím přespáváním je konec."

Jitce se pootevřela ústa. "Já jsem už knižnímu klubu říkala, že v pondělí večer nebudu—"

"Šest týdnů." Danin hlas se zlomil na tom čísle, polkla a řekla to znovu, rovnějším tónem. "Šest týdnů. Žádné návštěvy po osmé. To — to řekl doktor." Myslela chirurga a větu ani nedokončila.

"Vychovala jsem tři děti, myslím, že vím—"

"Ty jsi tohle neměla." Danina ruka sjela z deky a přitiskla se na vlastní košili, přesně nad obvaz, který jsem právě lepila. "Ty jsi neměla — Jitko, mám díru v břiše. Skutečnou díru. Někomu jsem měla ruce uvnitř sebe. Takže to kolečkování, to rychlé zotavení — o tom nechci slyšet. Dokud tohle taky nezažiješ." Dvakrát si poklepala na břicho, tak silně, že jsem jí to skoro řekla, ať přestane.

Jitka se podívala na Marka, jako by čekala, že zasáhne a věc zmírní. On od plenky, kterou přebaloval na kraji postele, ani nezvedl oči. "To je plán, mami."

Dopočítala jsem svorky — bez porušení, žádný výtok, rána čistá — a sáhla po dokumentaci, pomaleji, než bylo nutné.

Dana natáhla ruku po Markově telefonu. Podal jí ho beze slova, ona na obrazovce něco vyhledala, chvíli psala, palec se jí trochu třásl, a podala mu ho zpátky. "Pošli jí to shrnutí od doktora. Ten screenshot. Všechno — to o zvedání, těch šest týdnů, úplně všechno."

Sledovala jsem, jak Jitce v tašce na pleny zabzučel telefon. Nevytáhla ho. Stála u okna se založenýma rukama a dívala se na parkoviště, a po chvíli sebrala kabelku, řekla, že musí jít, že má ještě věci na práci, a odešla, aniž by se miminka znovu dotkla.

Myslím, že se pak pár dní neukázala. Měla jsem na směně ještě tři další pokoje a dokumentaci k dopsání před obědem, takže jsem nezůstávala sledovat, co bylo dál, až se dveře zavřely.

O dva dny později jsem Danu sama propouštěla domů. Jizva byla zhojená a suchá, horečka dávno pryč, a Marek na chodbě třikrát marně zápasil s přezkou autosedačky, než konečně cvakla.