Puchýř pod malíčkem Boženy Kovářové

Tmavá, vlhká noc koncem srpna. Božena Kovářová se probudila ve dvacet minut po jedné, protože ji na pravém chodidle tak silně svědilo, že se to prodralo i přes spánek. Rozsvítila lampičku, odhodila peřinu a pod malíčkem uviděla puchýř velikosti dvacetikoruny, z něhož prosakovala žlutavá tekutina, a kolem něj kůži zarudlou jako po popálení. Nebolelo to. To bylo na tom nejhorší — že to vůbec nebolelo.

Cukrovku druhého typu měla jedenáct let. Inzulin si píchala sama, ráno a večer, v kuchyni u stolu pokrytého ubrusem s kytičkami. Glukometr ležel vedle slánky — pohled, na který si zvykla dcera, vnoučata i sousedka zpoza zdi. Čísla na malém displeji bývala různá. Někdy 140, někdy 220. Božena mávla rukou: „Nějak to bude", a sáhla po druhém kousku bublaniny, protože jeden den přece nic nezmění.

Brnění v prstech u nohou se objevilo ještě před pandemií, ale přičítala ho zimě, špatným botám a šedesáti šesti letům na krku. V tomhle věku všechno bolí, opakovala si, i když důchod pobírala teprve rok a sotva jí vycházel do výplaty. Pak přišlo pálení — jako by si přiložila chodidla na radiátor. A později, pomalu, cit začal úplně mizet. Nejdřív v bříškách prstů, pak v celém chodidle.

Diagnóza padla před několika měsíci v ordinaci na Vinohradské, když se jí lékařka dotkla chodidla tenkým monofilamentem a zeptala se: „Cítíte to?". Božena odpověděla upřímně: „Co bych měla cítit?". Doktorka Veselá to neomlela — diabetická neuropatie, nervy v chodidlech poškozené dlouhodobě zvýšeným cukrem, rána, kterou necítíte, se vám může zanítit dřív, než si všimnete, že něco je špatně. V nejhorším případě to končí amputací.

Božena tehdy odešla z ordinace s receptem, s žádankou a s předsevzetím, které vydrželo tak dva týdny. Koupila si zrcátko na dlouhé rukojeti, prohlížela si chodidla tři večery po sobě, a pak ji omrzelo sedět na kraji postele s nohou zdviženou jako na pedikúře, kterou jí nikdo zadarmo nedělal. Vrátila se k pantoflím z tržnice, protože ortopedické boty z obchodu u nádraží stály osmnáct set korun a ona nehodlala vydat takovou sumu za něco, co vypadalo jako pro mrzáka.

Kinga, její vnučka, studentka prvního ročníku ošetřovatelství v Olomouci, se to dozvěděla po telefonu a vybuchla.

— Babi, já se učím přesně o tom, jak lidi přijdou o nohu kvůli tomu, co teď děláš — řekla, a v pozadí bylo slyšet hluk menzy, cinkání táců. — Za chvíli mám zápočet z patofyziologie, nemám čas jezdit do Pardubic a vysvětlovat to samé podruhé.

— Tak nejezdi — odsekla Božena, uražená, a zavěsila první, což se jí stávalo zřídka.

Deset dní spolu nemluvily. Božena v té době jedla bublaninu navzdory, dva kousky místo jednoho, a na chodidla se nepodívala vůbec, protože se bála, co by tam mohla uvidět, a strach bylo snadnější přehlušit uraženou pýchou než zrcátkem.

Až do té noci s puchýřem pod malíčkem.

Posadila se na posteli, sáhla po zrcátku, které leželo na nočním stolku zasypaném účtenkami, a tu se jí ruce roztřásly tak silně, že jí zrcátko vyklouzlo z prstů a spadlo na podlahu s prasknutím rozbitého skla. Božena se zadívala na střepy, pak na své chodidlo, a poprvé po měsících si nepomyslela „nějak to bude", ale: co když už je pozdě.

Vytočila Kingino číslo roztřeseným prstem, dvakrát se přeťukla.

— Kingo, já… mám něco na noze. Puchýř. Velký. Nebolí mě to, a právě to mě děsí, pamatuju si, cos mi říkala o těch nervech.

Na druhé straně chvíli ticho, šustění peřiny, jako by dívka vyskakovala z postele.

— Babi, na to nesahej, nepíchej to, nic na to nemaž. Jsi doma sama?

— Jsem.

— Tak si sedni a čekej, volám záchranku, a pak mámě, ať tam jede.

Sanitka dorazila po dvaceti minutách, které Božena strávila nehybně na židli v předsíni, s nohou nataženou před sebe, jako by se bála, že pohybem by se něco uvnitř roztrhlo. Záchranář si prohlédl chodidlo a řekl, že naštěstí ještě nejde o flegmónu, jen o zánět po odřenině od nových, tuhých pantoflí, ale že stačil ještě týden a mohli by mluvit o mnohem horší věci. Odvezl ji na pohotovost, kde dva dny ležela na pozorování, dostávala antibiotika do žíly a poslouchala, jak jí sestry mění obvaz každých osm hodin.

Kinga přijela třetí den, autobusem, hned po zápočtu, s batohem, ve kterém měla ještě skripta z patofyziologie. Sedla si k posteli, ne na židli pro návštěvy, ale na kraj matrace, tak jako kdysi sedávala na stoličce v babiččině kuchyni.

— Udělala jsi to? — zeptala se Božena, než mezi nimi padlo cokoli jiného.

— Udělala. Za dvě.

— To je dobře.

Chvíli mlčely, obě upíraly pohled na obvázané chodidlo vykukující zpod peřiny.

— Promiň, že jsem tehdy zavěsila první — řekla nakonec Božena.

— Já se víc zlobila na tu nemoc než na babičku. Jenže to se po telefonu takhle nepozná.

Božena natáhla ruku a položila ji na dlaň vnučky, na tu samou dlaň, která s ní kdysi loupala brambory na stoličce v kuchyni.

— Kup mi ty ortopedické boty, až odsud vyjdu — řekla. — Ty za osmnáct set. A ještě jedno zrcátko, protože to staré jsem rozbila.

Kinga se tiše zasmála, nosem, a vytáhla z batohu telefon, aby si zapsala na nákupní seznam: zrcátko, vatu, obvazy, a o kousek níž, menším písmem — bublaninu, protože babička si ji stejně koupí, tak ať má aspoň tu s menším množstvím cukru.

O čtyři měsíce později kleslo Boženě glykovaný hemoglobin z 8,9 na 7,4. Chodidlo se zahojilo, jizva zůstala malá, bílá, sotva znatelná. Každý večer v devět hodin si Božena sedala na kraj postele s novým zrcátkem a prohlížela si chodidla centimetr po centimetru, a občas, když u ní Kinga zůstala přes víkend, dělaly to spolu — jedna držela zrcátko, druhá říkala, na co se dívat, a mezitím se hádaly, jestli se brambory mají loupat se slupkou, nebo bez ní.