З життя
Marie cítila, jak jí hoří tváře a srdce se jí svírá.

Zuzana cítila, jak jí hoří tváře a srdce se jí svírá. Smích, telefony zdvižené do vzduchu, pohledy zákazníků upřené na ni vše se mísilo v hořkou nevolnost. Chtěla všeho nechat a vyběhnout z obchodu, aby se už nikdy nevrátila. Ale něco, tvrdohlavá pýcha, která v ní zbyla, ji držela na tom plastovém sedadle, s třesoucíma se rukama na pokladně.
Tak co, budeme tu stát do zítřka? zařval nervózní muž z řady a netrpělivě podupával.
Zuzana se znovu pokusila restartovat pokladnu, ale bez úspěchu. Vtom se z davu ozval klidný, ale rozhodný hlas:
Klid! promluvil starší pán v obyčejném oblečení s plátěnou taškou v ruce. Není to její chyba. Pokud máte takový spěch, běžte k jiné pokladně.
Řadou projel šepot. Něco v jeho tónu mělo váhu. Telefony se pomalu skláněly a smích utichl.
Přesně tak! přidala se žena. Chodím sem roky a Zuzana je jediná, kdo nás vždy pozdraví a usměje se, i když je unavená. A co vy, holky? Jen se chechtáte a natáčíte!
Adéla, která to všechno rozpoutala, lehce zčervenala, ale pyšně odvrátila hlavu.
Zuzana se zakousla do rtu. Nečekala takovou obhajobu. Pomalu vstala ze židle, cítíc, jak se jí třesou kolena, a řekla tiše, ale pevně:
Omlouvám se za zdržení. Zavolám technika.
Vtom se objevil sám ředitel. Vysoký, s mobilem v ruce, chladně pozoroval scénu.
Co se tady děje? zeptal se stroze.
Pokladna zase nefunguje, šéfe! odpověděla Adéla s předstíraným úsměvem. Není to poprvé
Ale zákazníci v řadě se okamžitě ozvali:
Lže! vykřikl někdo. Když tady Zuzana, vždycky to funguje!
Právě vy, mladé holky, pořád tropíte hlouposti! dodal další.
Ředitel ztuhl. Nečekal, že se lidé postaví na stranu pokladní.
Pane řediteli, my jsme viděli, jak jí ty holky vytahovaly ze zásuvky pokladnu! řekla starší paní. Já bydlím poblíž a chodím sem denně!
Vzduchem se nesl souhlasný šum.
Adéla a ostatní dívky se zamotaly do výmluv. Ale pravda už visela ve vzduchu, jasná jako den.
Zuzana, s očima plnýma slz, se snažila něco říct, ale ředitel zvedl ruku.
Dost. Otočil se k mladým dívkám. Od zítřka už tu nepracujete.
Řadou projel pšouk. Několik lidí zatleskalo. Adéla vyrazila ze dveří, které za sebou práskla, a ostatní ji následovaly.
Zuzana zůstala stát, s rukama na pultu, neschopná uvěřit tomu, co se právě stalo.
A vy, paní Zuzano, řekl ředitel, teď už mírnějším tónem, zůstanete. A od tohoto měsíce dostanete malé zvýšení platu. Zasloužíte si to.
Podívala se na něj beze slova. Uvnitř se něco lámalo. Roky ponížení, ticha, trpělivosti a teď, zničehonic, jí obyčejní lidé přinesli spravedlnost, na kterou už ani nedoufala.
Večer doma Zuzana zvedla telefon. Její dcera Anna volala na video.
Mami, viděla jsem, co se stalo! řekla dojatě. Všichni o tom mluví na internetu. Jeden zákazník to natočil, ale ne ten okamžik, kdy se ti smáli ale když tě lidi bránili. Jsi virální!
Zuzana zůstala s otevřenými ústy.
Virální? Já?
Ano, mami! Všichni tě nazývaj
