CZ
Poslední hrnek s jeřabinami
Mámě bylo třicet čtyři, když se jí zastavilo srdce. Přímo na přechodu u Prioru, v úterý odpoledne, uprostřed fronty na zmrzlinu. Držela mě za ruku a pak už ne. Bylo mi jedenáct. O tátovi jsem věděla jen to, že odešel ještě dřív, než jsem se naučila chodit – máma o něm nikdy nepromluvila jediné slovo, jako by ten člověk nikdy neexistoval.
Po pohřbu se ozvala babička z Brna. „Sbal si kufr, přijede pro tebe teta Zdena.“ A teta Zdena opravdu přijela. Modrá fabie, v kufru deka a termoska s čajem, na zadním sedadle igelitka s rohlíky. Cestou moc nemluvila, ale když jsme projížděly kolem Svratky, řekla: „Tady v létě pouštíme lodičky ze slupek. Naučím tě to.“ Bydlely na Cejlu, ve třetím patře bez výtahu. Dvě místnosti a kuchyňka, kde to věčně vonělo kmínem a mletou kávou. Babička mi přenechala svůj pokoj a přestěhovala se k Zdeně do ložnice. Nikdy nepadlo slovo o tom, že jsem přítěž. Ani náznakem. Zdena začala vstávat o půl hodiny dřív, aby mi udělala snídani. Babička mi každé ráno zaplétala copy a vyprávěla u toho o Brně za první republiky – o šalinách, které tenkrát jezdily úplně jinak, o Lidušce z vedlejšího vchodu, co utekla s kapelníkem. Když mi přišel dopis z gymnázia, že potřebuju nové učebnice, Zdena beze slova prodala babiččiny zlaté náušnice. Druhý den ležely knížky na stole.
V patnácti jsem ztratila i babičku. Ráno si šla koupit chleba a už se nevrátila – mrtvice přímo před řeznictvím na rohu. Zdena ten večer seděla v kuchyni nad hrnkem vychladlého melty a já nevěděla, co říct. Myslela jsem, že pláče pro mámu, ale když jsem k ní přišla blíž, chytla mě kolem ramen tak pevně, až mě bolely kosti. A pak řekla: „Teď už jsme na sebe samy, holka. Ale ve dvou se to táhne líp.“ Žádné řeči o tom, jak to zvládneme. Žádné plané sliby. Jen ten stisk, ze kterého šla cítit poslední krabička startek, co toho dne vykouřila. Druhý den si nechala zkrátit směnu v nemocnici a vzala mě na Petrov. Seděly jsme na schodech pod katedrálou, jedly langoš ze stánku a ona ukazovala prstem na střechy dole: „Vidíš támhle ten modrý dům? Tam jsem bydlela, když mi bylo sedmnáct. A támhle ten roh – tam mě poprvé políbil Tvrdíkův kluk, a bylo to tak mokré, že jsem si musela utřít pusu do rukávu.“ Smály jsme se, až nám slzely oči, a kolemjdoucí si mysleli, že jsme se zbláznily.
Zdena se nikdy nevdala. Děti neměla – kdysi mi řekla, že přišel čas, kdy už to nešlo, a pak bylo pozdě. Jednou jsem se jí zeptala, jestli toho nelituje. Zrovna loupala brambory a ani nezvedla hlavu. „Já už svoji dceru mám. Copak bych potřebovala dvě?“ Sekla nožem do prkýnka a hodila slupku do koše. Víc se k tomu nevracela.
Před čtyřmi měsíci začala být unavená. Ne obyčejně – ona, která tahala dvacet let pacienty na JIPce a nikdy si nestěžovala na záda, najednou nemohla vyjít schody bez toho, aby se v půlce nezastavila. „To je věkem, Karolínko,“ mávla rukou. Pak přišly bolesti. V noci jsem slyšela, jak se převaluje v posteli, a ráno měla pod očima fialové kruhy velikosti padesátikoruny. Trvalo mi tři týdny, než jsem ji dotlačila k doktorovi.
Výsledky přišly za deset dní. Seděly jsme na chodbě Fakultní nemocnice v Bohunicích a ona listovala časopisem, který bůhvíkdo nechal na lavičce. Když doktor otevřel dveře, podívala se na mě a já v tu chvíli věděla, že nic dobrého neuslyším. Nález byl v pokročilém stadiu – tak pokročilém, že se o tom ani nemluvilo nahlas. Řeklo se jen „budeme se snažit“ a „uvidíme za dva měsíce“. Druhý měsíc už nepřišel.
Poslední rozhovor si pamatuju slovo od slova. Ležela na jednotce, z okna šlo vidět kus parkoviště a střechu bufetu. „Neopovaž se nechat školy,“ řekla a ukázala na mě prstem, na kterém měla nasazené oxymetrové čidlo. Vypadalo to komicky, ale nesmála jsem se. „A nauč se pořádně vařit, protože to tvoje kuře na paprice minulý týden bylo jak podrážka.“ Chtěla jsem něco říct, ale ona mě chytla za ruku a stiskla ji úplně stejně, jako tenkrát v kuchyni po babičce. „Už se o tebe nebojím.“ Zarazila jsem se: jak to myslíš, nebojím? „Protože vím, že to dáš. Možná ne hned. Ale dáš.“ A pak dodala: „A nehledej celý život chlapa, který nestál za to, aby tě vůbec poznal. Nestojí to za to.“ Myslela tátu. Nikdy o něm nemluvila, a teď, na konci, našla ta správná slova. Slíbila jsem jí všechno. Ale uvnitř jsem pořád byla to jedenáctileté děcko, co stojí na přechodu a pouští matčinu ruku.
Pohřeb byl v úterý. Mrholilo, na Cejlu před krematoriem stál hlouček lidí z nemocnice a pár sousedů. Paní Nováková ze čtvrtého patra mi podala obálku s nápisem „Na přilepšenou“ a zmizela dřív, než jsem stačila poděkovat. Celou dobu jsem myslela jen na jedno: že Zdena nebyla moje teta. Byla moje máma. Druhá, třetí, čtvrtá – jakákoliv. Máma, která se nepovedla biologii, ale zvládla to líp než kdokoliv jiný.
Když jsem se vrátila do bytu a otevřela dveře, na vteřinu jsem čekala, že uslyším z kuchyně: „Přezuj se, ať netaháš bláto!“ Ticho bylo tak tlusté, že se dalo krájet. A nevonělo kávou – vonělo prázdnem. Otočila jsem se na chodbě a zase vyšla ven. Nemohla jsem překročit práh, za kterým nikdo nebyl. Sedla jsem si na schody před dům, kouřila jednu z těch startek, co jsem jí kdysi vyčetla, a pozorovala vrabce na popelnici.
Večer jsem se přece jen odvážila dovnitř. Otevřela jsem mrazák pro hrášek a našla tam tři sáčky polívky – té zeleninové s krupicovými noky, kterou mi vařila na střední, když jsem měla zkouškové. Byly naskládané úhledně vedle sebe, každý přelepený izolepou a popsaný jejím kostrbatým písmem: „11/3“, „18/3“, „25/3“. Jako by plánovala zásoby na měsíc dopředu. Jako by nevěděla, že devatenáctého března už tu nebude.
Rozbrečela jsem se až ve chvíli, kdy jsem na lince našla její hrnek. Ten s červenými jeřabinami a otlučeným ouškem, ze kterého pila od té doby, co jsem si pamatovala. Na dně byl ještě kávový lógr. Zvedla jsem ho a přitiskla k němu tvář, jako by z toho porcelánu šlo vycítit její dlaň.
Dneska je mi dvacet tři. Studuju na Masarykově univerzitě a bydlím pořád na Cejlu, ve stejném bytě. Máma, babička, táta – nikdo z nich tu není. A Zdena taky ne. Někdy v noci slyším, jak v paneláku bouchají trubky, a připadá mi to skoro jako její kroky. Lidé říkají, že čas rány zacelí. Nevím, jestli je to pravda. Vím jen jedno: pokaždé, když přijdu domů a odemykám, mám potřebu zakřičet do tmy: „Zdeno, jsem tady!“ A i když se nikdo neozve, z lednice na mě kouká magnet ve tvaru hrušky, co kdysi přivezla z výletu na Pálavě, a na lince stojí ten hrnek s jeřabinami. Dávám si do něj meltu. A když zvednu ouško, pořád cítím její prsty.
Jednou týdně si ohřeju jednu z těch tří polívek. Zbývá poslední.
