Dům v Kolíně, kde na mě nikdo nečekal

Teta zvedla telefon u kuchyňského stolu a já jsem sledovala, jak jí za pár vteřin zbledla tvář. Položila sluchátko a řekla mi, že táta je mrtvý. Bylo mi třináct a bydlely jsme s mámou v paneláku na sídlišti v Kolíně, ve třetím patře, s výtahem, který skoro nikdy nejezdil.

Táta žil v Německu, v Norimberku, dělal tam na stavbách přes jednu agenturu, co si na to vzala provizi, o které máma nikdy nemluvila nahlas. Ale i s tou vzdáleností se snažil jezdit za mnou, jak to šlo — jednou za pár měsíců, občas i míň. A vždycky přivezl plný kufr věcí, které u nás v obchodě neměli. Adidasky, bundu s nášivkou, kterou nikdo ve třídě neznal. Byla jsem díky tomu na chvíli nejcoolovější dítě na sídlišti, protože jsem měla věci ze zahraničí a ostatní kluci ne.

Naposledy jsem ho viděla, když mi bylo devět. Přijel na tři dny, spali jsme spolu v obýváku na gauči, protože byt byl malý, a on mi tehdy vyprávěl o svém životě věci, které mi předtím nikdy neřekl — o tom, jak vyrůstal, o tom, proč vlastně odešel pracovat ven, o penězích, které si šetřil na to, aby jednou koupil byt tady, blízko nás. Tehdy jsem to brala jako obyčejné povídání před spaním. Až zpětně mi došlo, že to znělo skoro jako by věděl, že se víckrát neuvidíme.

Pohřbili ho v Německu, na hřbitově kousek od Norimberku, kam jsme s mámou jely autobusem přes noc. Měla jsem tam zůstat jen pár měsíců po pohřbu, u tátovy sestry, než se všechno vyřídí — dědictví, byt, co po něm zůstal, papíry na úřadě práce. Jenže máma usoudila, že budu mít lepší budoucnost u tetiny rodiny, blíž ke škole s němčinou, blíž k penězům, co táta nechal. Sama se vrátila zpátky do Kolína a mě tam nechala.

Vyrůstat bez rodičů bylo těžké. V tetině bytě jsem měla svůj pokoj, teta se snažila, vařila mi guláš podle máminho receptu, který jsem jí nadiktovala po telefonu, ale nebyla to máma. Nosila jsem v sobě spoustu vzteku a nedávala jsem ho najevo slovy — spíš pěstmi. Rvačky ve škole, dvakrát mě vyhodili z hodiny tělocviku za to, že jsem strčila spolužáka do skříněk, jednou jsem rozbila okno v tělocvičně jen tak, ze vzteku, že jsem nevěděla na koho.

Zlom přišel, když mi bylo osmnáct. Před domem, kde jsem tehdy bydlela na kolejích v Norimberku, na mě jednou večer počkal starší muž ze sousedství, pan Weber, který mě znal od vidění a párkrát mě viděl, jak se v noci potuluju po ulici místo toho, abych byla ve škole. Řekl mi: "Zanedbáváš se. Na tomhle světě se musíš postarat sám o sebe, protože to za tebe nikdo neudělá." Ta slova ve mně zůstala jako hřebík, který jsem si sama zatloukla hlouběji pokaždé, když jsem si na ně vzpomněla. Od té chvíle jsem se začala s tím žalem prát jinak — dodělala jsem výuční list na kadeřnici, začala chodit na terapii, kterou mi platila zdravotní pojišťovna přes praktickou lékařku.

Ve dvaadvaceti jsem se vrátila do Kolína. Máma mezitím bydlela v tom samém paneláku, jen o patro níž, s novým partnerem, který se jmenoval Radek a který mi od první minuty dával najevo, že jsem tu navíc. Ale zajímalo mě hlavně to, co se dělo s bytem po tátovi v Norimberku — s tím, o kterém mi vyprávěl tu poslední noc na gauči. Ukázalo se, že ho po pohřbu prodala tátova sestra, moje teta, a peníze — něco přes čtyři sta tisíc korun po přepočtu — poslala mámě na účet, jako pozůstalost pro mě, na výchovu a školu. Máma o tom nikdy nemluvila. Ani slovo, ani jednou za těch devět let.

Sedla jsem si k ní ke kuchyňskému stolu, na kterém kdysi zazvonil ten telefon, a položila jsem před ni výpis z účtu, který jsem si nechala poslat z banky — papír, který jsem vytáhla z kabelky a rozložila mezi hrnky od kávy. Zeptala jsem se, kam těch čtyři sta tisíc zmizelo. Máma mlčela dýl, než jsem čekala, pak řekla, že to šlo na "nás", na nájem, na Radkovo auto, na dovolenou k moři, kterou jsem si nepamatovala, že bych s nimi jela.

Nezvýšila jsem hlas. Sbalila jsem ten výpis zpátky do kabelky, zavolala jsem si advokátku z poradny, kterou mi doporučila terapeutka, a nechala jsem si sepsat žádost o vydání zbytku dědictví — banka totiž ukázala, že z původní sumy ještě něco přes sto padesát tisíc leží na vázaném účtu, který máma jako moje opatrovnice po tátově smrti založila a na který jsem já sama nikdy neměla přístup, dokud mi nebylo osmnáct, a pak na to prostě zapomněla připomenout.

Papíry jsem si vyřídila sama, bez Radka, bez mámy, jen s advokátkou a s razítkem banky v Kolíně na Karlově náměstí. Účet jsem si převedla na svoje jméno, zbytek peněz použila jako zálohu na malý byt v Chrudimi, kde jsem si otevřela kadeřnictví po tátovi — ne doslova, ale v tom smyslu, že jsem konečně měla vlastní čtyři stěny, na které nikdo jiný neměl nárok.

Máma mi pak volala ještě několikrát, jednou i s Radkem na drátě, který se snažil vysvětlovat něco o rodinné solidaritě. Nebrala jsem to. Ne ze zloby — prostě jsem přestala platit za něco, co jsem už dávno zaplatila sama, tou nocí na gauči, tím rozbitým oknem v tělocvičně, tím Weberovým hlasem přede dveřmi na koleji. Dveře bytu v Chrudimi mám teď se zámkem, ke kterému má klíč jenom moje dcera a já.