Jedna židle na zahradě v Kutné Hoře

Jsem Radek, je mi čtyřiačtyřicet a opravuju motorky v malé dílně na kraji Kutné Hory. Tohle vyprávím já – ne moje sestra, ne máma. Já, ten, co dva roky nezvedal telefon vlastnímu bratrovi.

Bylo nás pět. Táta zemřel, když mi bylo devatenáct, a máma nás všechny táhla sama, na směny v tiskárně, s tím věčným zápachem barvy na rukou, který jsem cítil ještě týdny po jejím pohřbu na kabátě, co visel v předsíni. Každou neděli jsme se scházeli u ní na zahradě, u toho starého dřevěného stolu pod třešní, co táta postavil ještě než onemocněl. Bylo tam pět židlí. Vždycky pět.

Hádali jsme se kvůli hloupostem. Kdo zapomněl přivézt housky z pekárny na náměstí. Kdo si vzal poslední kus koláče. A pak jednou, na Vánoce před šesti lety, jsme se s bratrem Pavlem pohádali kvůli něčemu, co si teď ani přesně nepamatuju – něco kolem toho, že máma po smrti chtěla nechat dílnu jemu, i když jsem v ní dřel od patnácti. Řekl jsem mu tehdy, že je sobec. On mi řekl, ať táhnu. A pak jsme mlčeli. Ne týden. Ne měsíc. Skoro dva roky.

Věděl jsem o něm věci jen z doslechu – od sestry Jitky, která mezi náma jezdila jako pošťačka se zprávami, co ani jeden z nás nechtěl slyšet přímo. Že se Pavel oženil. Že se mu narodila dcera, Anežka. Že bydlí v Kolíně, jenom čtyřicet minut autem. Čtyřicet minut, a já jsem tam ty dva roky nebyl ani jednou.

Myslel jsem si, že mám čas. Že jednou to samo nějak utichne, že se potkáme na nějaké rodinné oslavě a prostě si zase podáme ruce, aniž bychom museli cokoliv říkat nahlas. Že pýcha počká, až budu připravený. Nečekala.

Bylo úterý v listopadu, asi před třemi lety, večer kolem půl deváté. Seděl jsem v dílně, dopíjel poslední kafe z automatu naproti přes ulici, a zazvonil mi telefon. Jitka. Hlas se jí lámal tak, že jsem první dvě věty vůbec nerozuměl. Pak to řekla znovu, pomaleji: Pavel měl na dálnici u Kolína nehodu. Náklaďák nedal přednost. Zemřel na místě.

Pamatuju si, jak jsem se posadil na stoličku u pracovního stolu, mezi rozebraným motorem Jawy, co jsem měl přivézt zákazníkovi ještě ten týden, a nevěděl jsem, co s rukama. Podíval jsem se na mobil a v seznamu kontaktů byl Pavel poslední, komu jsem psal – před dvěma lety, jedna věta, „vyřiď to s mámou sám".

Na pohřbu v Kolíně jsem stál vzadu, protože jsem si nezasloužil stát vpředu. Anežce byly tři roky. Držela se máminy sukně a ptala se, proč taťka spí v té krabici. Nikdo jí to neuměl vysvětlit. Já jsem se to snažil vysvětlit sám sobě celou tu dobu a nešlo to.

Po pohřbu jsme se sešli u mámy na zahradě, poprvé po dlouhé době. Stůl pod třešní. Pět židlí, jak vždycky. Jenže jedna zůstala prázdná a nikdo si k ní nesedl, ani ji nikdo neodnesl.

Máma přinesla konvici čaje, postavila ji doprostřed stolu a řekla jenom: „Kdo bude chtít, ať si nalije." Nikdo nechtěl. Seděli jsme tam a dívali se na tu prázdnou židli, jako by z ní měl Pavel každou chvíli vstát a zeptat se, jestli zbyl ještě koláč.

Trvalo mi skoro rok, než jsem se donutil zajet za Evou, Pavlovou ženou, do jejich bytu v Kolíně. Vzal jsem s sebou krabici od bot, ve které jsem měl schované staré fotky z dětství – z chalupy u Sázavy, z toho léta, kdy nám bylo dvanáct a čtrnáct a lovili jsme raky v potoce. Zaklepal jsem, Eva otevřela dveře s Anežkou na ruce, teď už čtyřletou, a nejdřív nevěděla, co mám vlastně chtít.

Řekl jsem jí, že nechci nic. Že jsem přišel jenom proto, abych řekl, že je mi to líto, a abych se zeptal, jestli by Anežka jednou nechtěla vidět dílnu, kde její táta jako kluk pomáhal tátovi opravovat první moped.

Od té doby jezdím do Kolína každou druhou sobotu. Ne z povinnosti. Anežka mi teď říká strejda Radek a v dílně má svoji stoličku, na které sedí a dívá se, jak mažu řetězy. Evě jsem pomohl vyřídit papíry po Pavlovi – hypotéku na byt, pojistku, tu byrokracii, co po sobě smrt nechá jako mokrý sníh, který nikdo nechce uklízet.

A tu prázdnou židli u mámy na zahradě jsme nakonec neodnesli. Nechali jsme ji tam. Každou neděli k ní teď máma přistaví talíř pro Anežku, když u nás je, a holka si sedne přímo na místo, kde sedával její táta, a sní svůj kus koláče, aniž by tušila, co ta židle vlastně znamená.

Loni v srpnu jsem si sedl k mámě na zahradu sám, ještě než dorazili ostatní, a řekl jsem nahlas, i když mě nikdo neslyšel: „Promiň, že jsem čekal." Máma vyšla ze dveří s konvicí čaje a beze slova mi nalila jako první.