Manžel bez adresy

Jsem Tomáš Beneš, je mi čtyřiačtyřicet a bydlím v Pardubicích, kousek od Zámečku. Tchyni jsem oslovoval Jitko od prvního večera, kdy mě Klára přivedla domů na svíčkovou – řekla mi, ať jí neříkám paní Vlková, že se necítí na to být paní od nikoho. Devět let jsme si rozuměli líp, než jsem si to kdy uměl rozumět s vlastní matkou.

Vím, jak to vypadalo zvenčí, když loni v listopadu umřela. Rakovina slinivky, tři měsíce od diagnózy po pohřeb ve Zdechovicích, kde měla chalupu. Sousedi říkali, že jsem ten pohřeb "zvládl nějak moc rychle", že jsem se vrátil do práce za týden a nikdo mě neviděl brečet. Co ale nikdo neviděl, byly ty noci, kdy jsem seděl v garáži nad rozebraným karburátorem od její staré Škody 105, kterou nechtěla prodat, a mluvil jsem k ní nahlas, jako by mi ten motor mohl odpovědět.

Klára to brala jinak. Chodila na hřbitov každou neděli, zapalovala svíčku, mluvila k fotce. Já jsem se tam nemohl přinutit chodit. Ne proto, že by mi na Jitce nezáleželo – právě naopak. Stál jsem tam jednou v prosinci, díval jsem se na to jméno vyryté do žuly a najednou jsem si uvědomil, že tohle není ona. Ona byla v tom karburátoru, v receptu na bramboračku napsaném tužkou na útržku papíru, co jsem našel v kredenci, v tom, jak jednou v hospodě U Bílého lva objednala dvě piva a řekla číšníkovi, že to druhé je pro zetě, co si to nezaslouží, ale stejně ho má ráda.

Klára mi to vyčítala. Že se vyhýbám hřbitovu, že se schovávám v dílně, že "netruchlím pořádně". Hádali jsme se o tom v kuchyni, ona s utěrkou v ruce, já opřený o linku, a ona řekla něco, co mě dodnes bolí: že s Jitkou mluvím jenom proto, aby to vypadalo, že mi na tom záleží. Vyšel jsem ven, sedl si do auta a jel jsem bez cíle až k Pardubickému zámku, zaparkoval jsem na nábřeží Chrudimky a seděl tam do dvou do rána s vypnutým motorem a zapnutým rádiem.

A pak se stalo něco, co bych normálně nikomu nevěřil. V rádiu hráli tu písničku – Waldemara Matušky, Modrý pokoj – tu, co ji Jitka pořád pouštěla při vaření, falešně si k ní pobrukovala a otvírala okno, i když bylo mínus pět. Netuším, jestli to byla náhoda. Nepotřebuju to vědět. Ale seděl jsem tam a od pohřbu jsem se poprvé rozbrečel tak, že jsem sotva popadal dech.

Domů jsem přijel kolem třetí. Klára nespala, seděla v obýváku s otevřeným notebookem – řešila papíry po Jitce, protože ta na nás dva nechala chalupu ve Zdechovicích a taky menší vklad na spořicím účtu u České spořitelny, něco přes tři sta dvacet tisíc korun. Byla naštvaná, že jsem zmizel bez slova, ale když viděla, jaký jsem, přestala na mě křičet.

Řekl jsem jí všechno. Že mluvím s Jitkou v garáži, protože tam cítím, že mě slyší. Že na hřbitov nechodím, protože ta žula mi ji připomíná míň než ranní kafe, co si dávám do stejného hrnku s ušmudlaným kohoutem, co byl kdysi její. Že to, jak to prožívám já, není horší ani lepší než to její – je to prostě jiné.

Klára mlčela dlouho. Pak vytáhla ze šuplíku desky s papíry po Jitce a položila je na stůl mezi nás. Byla tam závěť, sepsaná u notáře v Pardubicích ještě dva roky předtím, než onemocněla. Jitka v ní chalupu i úspory nechala napůl nám oběma – mně jako zeti stejně jako své vlastní dceři, s poznámkou, že "Tomáš se o mě staral, jako by byl můj vlastní kluk, a ať to nikdo nezpochybňuje".

Klářina sestra Marcela to zpochybnila. Přijela za týden po pohřbu z Brna, tvrdila, že závěť je neplatná, že "zeťové nedědí, to je nesmysl", a chtěla, abychom chalupu prodali a rozdělili se na tři. Volala notáři, křičela do telefonu, že to napadne u soudu. Seděl jsem u toho stolu v kuchyni, díval se na tu závěť s Jitčiným podpisem – tím jejím zvláštním velkým J, jaké dělala jenom ona – a poprvé za měsíce jsem věděl přesně, co udělám.

Nezavolal jsem právníka na obranu. Zavolal jsem sám notáři, požádal o ověřenou kopii závěti a spolu s Klárou jsme jeli do Zdechovic. Otevřeli jsme chalupu, kterou jsme od pohřbu nechali zavřenou, vyměnili zámek u dveří do dvora – ten starý klíč měla i Marcela, protože k Jitce jezdila taky, ale nikdy jí nepomáhala platit ani opravy střechy, ani nový kotel, co jsme tam s Jitkou instalovali předloni za pětačtyřicet tisíc.

Marcela přijela o víkendu, chtěla dovnitř, klíč jí nefungoval. Stál jsem na zápraží s tou závětí v ruce, ukázal jsem jí notářské razítko a řekl, že chalupa patří teď z poloviny mně a z poloviny Kláře, a že pokud chce cokoliv rozporovat, ať to řeší u soudu, ne na dvoře s křikem. Zbledla, otočila se a odjela svým autem zpátky na dálnici na Brno. Od té doby zavolala jednou, na Vánoce, jenom aby popřála Kláře, mě ani nezmínila.

Tu chalupu jsme si s Klárou nechali. O víkendech tam jezdíme, já opravuju tu starou Škodovku v kůlně a mluvím přitom k Jitce nahlas, jak jsem to dělal vždycky. Klára už mě do toho nerýpe. Naopak – minulou neděli mi tam donesla dva hrnky kávy, ten s kohoutem dala mně, a beze slova si sedla vedle na starou lavici, co Jitka sama natřela před pěti lety. Seděli jsme tam potichu vedle sebe, hrnky v rukou, dokud slunce nezašlo za lesem za rybníkem a poslední pár se neodrazil od hladiny.