Vitěz Kotrba

Dvacet let jsem svého zetě nevolala jinak než "ten chlap". Ne z hlouposti a ne ze zloby — prostě jsem se rozhodla hned první den, když ho Táňa přivedla domů, a pak už jsem to nedokázala vzít zpátky. Teď mi vyklouzlo "synku" a sama jsem se lekla, jak snadno to šlo.

Jmenuju se Vitěz. Je mi třiačtyřicet, dělám instalatéra a taky trochu obkladače, kdykoliv se práce najde. Přijel jsem do Brna z Vysočiny, z malé vesnice u Žďáru, kde po mně nezůstalo nic kromě staré chalupy, kterou jsem prodal, abych měl na první nájem. Žádní příbuzní, žádné zázemí — jen taška s nářadím a pokoj na ubytovně u Vídeňské.

Táňu jsem potkal na podzim, bylo mi tehdy dvacet, jí devatenáct. Přišel jsem k ní domů poprvé mokrý jako myš, boty mi kapaly na koberec v předsíni, a její matka na mě koukala, jako bych přinesl bahno na svatební koberec. Jmenuje se Regina. Sedl jsem si na kraj taburetu, schoval ruce pod stůl — věděl jsem, jak vypadají, sádra se z nich nikdy úplně nesmyje — a mlčel jsem celý večer. Co jsem měl říkat? Že jsem obkladač bez rodiny a bez bytu a že mi jde o její dceru?

Regina mě od začátku brala jako něco, co je potřeba přetrpět. Rozumím jí teď líp než tehdy. Vychovala Táňu sama, manžel jí zemřel brzo, pracovala jako technoložka v továrně na Vysočině a šetřila korunu ke koruně. Chtěla pro dceru něco jiného — vysokou školu, zetě, se kterým se dá chodit na návštěvy k sousedům. A dostala mě.

Vzali jsme se za půl roku, potichu, bez hostiny, protože na hostinu nebyly peníze ani u jedné strany. Bydleli jsme nejdřív na ubytovně, pak jsem si našetřil na garsonku na Zábrdovické. Regina k nám jezdila zřídka a když přijela, sedala si tak, aby na mě neviděla.

Jednou jsem jí o víkendu spravil střechu na chatě u Tišnova — vytáhl jsem si na záda plechové tašky, dvě soboty jsem lezl po žebříku. Uvařila čaj, podala mi ho a řekla jenom "díky, Vítku" — a šla na zahradu okopávat brambory, abych u ní nemusel sedět u stolu. Nezlobil jsem se. Sbalil jsem nářadí a jel autobusem domů, protože auto jsme ještě neměli.

Měla syna Richarda, mého švagra. Toho měla ráda jinak. Vysoký, výřečný, soustružník jako jeho otec, odešel na fušku někam do Německa a volal jednou za měsíc. Jemu se odpouštělo všechno — i to, že na svátky nepřijel, i to, že peníze poslal jenom výjimečně. Mně se za dvacet let neodpustilo nic, i když jsem jí měnil trubky v bytě, opravoval zásuvky, na podzim vozil brambory pytlem z jedné farmy u Tišnova, kde to bylo levnější. K narozeninám jsem nekupoval drobnosti, kupoval jsem věci, co se hodí do domácnosti — konvici, teplejší deku. Pokaždé jsem odvracel oči, jako bych se omlouval za to, že vůbec existuju.

Přijímala to jako samozřejmost. Jako bych jí byl něco dlužný za to, že jsem si vzal její dceru.

Přišla naše dcera Sofinka, teď je jí jedenáct. Žili jsme skromně, ale dobře, bez hádek. Regina čekala, kdy se ukážu v pravém světle — kdy zmizím, ožeru se, zradím. Čekala dvacet let.

Neštěstí přišlo v lednu, na náledí. Táňa šla se síťovkami přes přechod na Zelném trhu, řidič na ledu nezabrzdil. Naštěstí nejel rychle. Ale i tak — zlomenina páteře, pánve, lékaři říkali, že není jisté, jestli vůbec bude chodit.

Ten telefonát jsem si pamatuju do detailu. Byl jsem zrovna na fleku, kladl dlažbu v koupelně jednomu klientovi na Lesné, a mobil mi vibroval v kapse montérek. Sedl jsem si na obklady, ještě nezaschlé, a poslouchal jsem sestru z nemocnice. Nohy mi ztuhly.

Vzal jsem si neplacené volno a večer jsem chodil dělat obklady na stavbu, aby doma bylo z čeho žít. Přes den jsem seděl u Táni, v noci jsem dělal koupelnu cizímu člověku. A mezi tím Sofinku do školy, copánek jsem jí splétal těma svýma tlapama, sešity kontroloval, vařil polívku.

Richard po telefonu sliboval, že přijede, "jakmile to půjde". Poslal jednou pět tisíc korun a volal jednou týdně, aby se zeptal, "jak to tam u vás jde". Nepřijel ani jednou. To směna, to šéf, to drahé jízdenky.

Regina onemocněla taky, srdce jí to nevydrželo. Ležela ve svém bytě na Kounicově a já jsem začal jezdit i k ní. Vozil jsem hrnec polívky, rozkládal tabletky do krabiček podle dnů, měřil tlak svým přístrojem a zapisoval do sešitu — pro lékaře, pro obě dvě.

Jednou v noci se Táně udělalo hůř — horečka, blouznila, volala mě jménem, které jsem ani nepoznal. Přiběhl jsem k Regině nad ránem, celý bledý.

— Teto Regino, pojedete se mnou? Sám se bojím, kdyby něco.

Oblékla se, ledová únava v obličeji, a šli jsme pěšky přes celé město, protože autobusy ještě nejezdily, po mokrém březnovém sněhu na most přes Svratku. Držel jsem ji za loket, abych ji nepustil na náledí, kulhal jsem víc než obvykle — noha, co mi kdysi na stavbě spadla těžká deska, byla po té zimě na hranici.

Táňu jsme uklidnili do svítání. Seděli jsme pak u její postele, dva vyčerpaní lidé, mlčeli.

A pak mi Regina vzala ruku. Poprvé v životě. Tu ruku se zjizvenou dlaní, s maltou zaschlou pod nehty, co žádné mýdlo nesmyje.

— Děkuju ti, synku, — řekla. — Za všechno.

Řekla to a zachvěla se. Zvedl jsem oči, něco mě sevřelo v krku.

— No tak, teto Regino, — zamumlal jsem. — Vždyť jsme svoji.

Svoji. Dvacet let jsem jí byl cizí. A najednou jsem byl svůj.

Vím, celý ten čas si myslela, že čeká na zradu ode mě — a nevšimla si, že ji dávno zradil ten, koho milovala víc. Nemám jí to za zlé. Sám jsem viděl, jak s tím bojuje — v noci, když myslela, že spím, jsem slyšel, jak si v kuchyni šeptem opakuje moje jméno, jako by se ho učila nazpaměť.

Táňa se do léta postavila na nohy — nejdřív s chodítkem, pak s holí, na podzim hůl odhodila do kouta. Lékaři jen kroutili hlavou: mladá, silná, a péče prý měla neobvyklou.

Neobvyklou. Kdyby jen věděli, čí.

Učila se chodit znova, držela se mi ramene, a já ji vodil chodbou, krok za krokem, jako jsem kdysi vodil Sofinku za ruku do první třídy. Oba jsme se smáli každému kroku.

Regina teď sedí u nás na Zábrdovické a dívá se mi na ruce. Na ruce, kterých se kdysi bála. Ty samé ruce, co jí kryly střechu a krmily ji lžičkou, když nemohla sama.

Před měsícem přišla s deskami, sedla si ke stolu a bez okolků řekla, že jde k notáři přepsat chatu u Tišnova — tu, co jsem jí kdysi kryl střechu — na Sofinku, ne na Richarda. Podepsala to tam rovnou, přede mnou, ruka se jí ani nezachvěla. Osm set tisíc korun, jak sama řekla nahlas, jako by tu částku potřebovala vyslovit, aby jí věřila.

Richard se to dozvěděl týden nato, volal celý rozčílený, křičel do telefonu, že je to nespravedlivé, že je přece syn. Regina mu klidně odpověděla, že syn má přijet, ne volat, a položila.

Teď mi říká synku. Ne z povinnosti — samo to vyjde.

A v našem domě je o jednoho cizího člověka míň. Jen si někdy říkám, jestli náhodou nepřibylo někde jinde, tam, kde je pořád ta směna a drahá jízdenka.