Střepy a vodítko

Petr tu přezdívku slyšel odjakživa. Na základce to bylo „Píďalko, uhni“, na učňáku „Hele, Sněženko, pojď sem“ a v práci se stal „naším Kuřátkem“. Život mu dal do vínku drobnou postavu, tichý hlas a neschopnost se jakkoliv bránit. Kolegyně ze skladu textilní galanterie v Hradci Králové si ho předávaly jako štafetový kolík: jedna mu přinesla buchty, druhá mu vynadala za mokré boty, třetí ho posílala pro kávu. Petr kýval, usmíval se a věřil, že jednou to přestane.

Nepřestalo.

Ono to ve skutečnosti začalo teprve tehdy, když před dvěma lety nastoupila na dílnu Pavla.

Pavla byla metr osmdesát pět v holínkách, hlas jako výstražná siréna a názor, který nestrpěl odpor. Když procházela uličkou mezi regály s vatelínem, všichni instinktivně uhýbali. Petr se do ní zamiloval okamžitě a beznadějně. Připadal si vedle ní jako vybledlá látka vedle rudého sametu. Místo aby se osmělil, začal se jí vyhýbat.

Osud to zařídil jednoho únorového odpoledne u pokladny, když ho dva opilí zedníci odstrčili z fronty.

„Nechte si to na jindy, strejdo,“ zachechtal se ten větší a položil na pás dvě lahve rumu.

Petr zrudnul. Chtěl něco říct, ale hlas se mu schoval kamsi do žaludku. Možná by to i tak spolkl, kdyby za pokladnou neseděla zrovna Pavla.

„Tak pánové,“ zahřmělo od pokladny, až nadskakovaly cenovky, „občanky na stůl, nebo ať vás tu ani nevidím. A pana vedoucího nechte na pokoji, je přede mnou.“

Jeden ze zedníků se otočil a dloubl Petra ukazováčkem do ramene. „Tohle že je pan vedoucí? Dyť je to kuře!“

Nestihl se ani zasmát. Pavla práskla sešívačkou o pult, až poskočila. „Slyšel jste mě dobře. Občanský průkaz, nebo jdu pro ostrahu. Vzduch!“

Zatímco zedníci s nadávkami mizeli, Petr stál u pokladny rudý jak krocan. Chtěl poděkovat, chtěl říct něco hrdinského – a místo toho jen položil na pás krabici mléka a balíček rohlíků.

„Seš na to sám? Vem si aspoň pořádnou večeři,“ prohlásila Pavla a bez ptaní mu přes pult podala dva domácí řízky v ubrousku. „Až budeš chtít, můžeš mě pozvat na kafe. Aspoň tě někdo naučí, jak se nenechat převálcovat.“

Petr polkl. V tu chvíli netušil, jestli ho zachránila, nebo ušlapala definitivně.

Kafe dopadlo šesti svatbou.

Svatba byla skromná – obřad na radnici v Pardubicích, svědci z práce, večer hospoda U Zvonu. Petr věřil, že po svatbě se všechno zlepší. Že Pavla zjihne, že ho přestane komandovat, že si konečně aspoň jednou připadá jako chlap, ne jako exponát ve sbírce litování.

Pavla to viděla jinak.

Domácnost vedla jako stavební firmu. Petr byl podřízený – a neschopný podřízený. Špatně umytá podlaha, křivě pověšená polička v předsíni, málo soli v polévce. Za všechno následoval výslech. Petr mlčel, skláněl hlavu a doufal, že bouřka přejde.

Jednou nepřešla.

Byla neděle večer. Petr myl nádobí, když mu vyklouzla z rukou Pavlin oblíbený hrnek – tlustostěnný kus po babičce, modrý s bílými kytkami. Cinknutí. Střepy. Ticho.

Pavla vstala od televize. Vešla do kuchyně bosá, v teplákách, s výrazem, ze kterého Petrovi zatrnulo.

„Cos to udělal?“

„Promiň, on mi vyklouzl…“

„Ukaž ruce.“ Natáhla se po jeho zápěstí, otočila je dlaněmi vzhůru. „To jsou snad párátka, ne prsty. Jak chceš s takovejma pazourama cokoliv udržet?“

Petr ztuhl. Ta slova bolela, ale to hlavní teprve přišlo. Pavla se rozmáchla a plochou dlaně mu vlepila pohlavek do zátylku. Ne silný. Spíš potupný. Přesně jako ve škole.

„Neschopnej, malej, ubohej. Ani hrnek neudržíš,“ procedila mezi zuby.

Petr se narovnal. V zátylku mu pulzovala krev a s ní i zvláštní, nečekaný klid. Roky ticha, roky uhýbání, roky čekání na pochvalu – a teď, po jedné jediné ráně, se něco utrhlo. Jako když praskne přetížený popruh.

„Odcházím,“ řekl tiše.

„Kam bys jako šel, ty moulo? Víš, kolik je hodin? Je půl devátý večer!“

Petr si vzal bundu, klíče nechal na botníku. Nazul si boty a zhasnul za sebou.

U kamaráda Jirky v Holešicích tehdy zůstal tři týdny. Rozvod proběhl překvapivě rychle, stačilo, že Pavla neměla s kým bojovat – Petr o nic nestál. Vzal si jen svoje osobní věci a staré rádio po tátovi. A hlavně ten zvláštní klid.

Právě u Jirky poprvé uviděl Káču.

Jirka měl dům za Brnem, manželku, dvě malé děti a psa, o kterém tvrdil, že je to fenka jezevčíka. Problém byl, že Káča měla dvanáct kilo, nohy jako krátké sloupy a srst barvy čerstvého asfaltu. Vypadala spíš jako kříženec jezevčíka a malého koně. V kotci u garáže nervózně přešlapovala a vrčela, sotva se kdokoliv přiblížil.

„Co je to zač?“ zeptal se Petr.

„Průšvih na čtyřech nohách. Moje žena ji chtěla, prej je to roztomilý. Jenže je to vztekloun. Děti se jí bojí, na plot skáče, květiny rozhrabala, minulej tejden pokousala pošťačce kolo. Chci ji dát do útulku, ale žena brečí. Zase,“ shrnul Jirka a zaklel.

Petr se k plotu přiblížil. Káča přestala funět. Otočila hlavu a podívala se na něj – unavenýma, žlutýma očima. Ne zuřivě. Spíš jako by se ptala: „Ty jsi taky kus od každýho?“

„Co kdybych si ji vzal já,“ vyhrkl Petr dřív, než si to stihl rozmyslet.

Jirka na něj chvíli civěl. „Jako vážně? V bytě tři plus jedna? S touhle kravou?“

„V bytě dvě plus jedna. A ano. Chci ji.“

Druhý den podepsal Jirka papíry a Petr si ji odvezl.

První noc seděla Káča uprostřed obýváku a třásla se. Petr seděl naproti ní na zemi a držel v ruce piškot.

„Já vím, holka. Já vím. Taky mě všichni posílali pryč. Seš taková… přerostlá. Nevhodná do bytu. No a co. Mně se líbíš.“

Káča si piškot vzala druhý den ráno. Třetí den mu poprvé položila hlavu na koleno. Čtvrtý den šli spolu na cvičiště do Bystrce.

Psí škola byla pro oba zjevením. Káča se ukázala jako chytrá, soustředěná, chtivá pochvaly. Jen potřebovala jasné hranice a někoho, kdo na ni nebude řvát. Petrovi instruktoři vysvětlili, že to samé platí i pro něj. Že povely „Sedni!“ a „Ke mně!“ může klidně použít i v životě mezi lidmi. Znělo to jako vtip. Ale nebyl.

Jednou večer, když vycházeli ze cvičáku, se proti nim postavil velký černý pes – rotvajler na volno. Jeho majitel postával opodál s mobilem u ucha. Káča ztuhla, srst na hřbetě se jí zježila, ale neutekla. Podívala se na Petra. A Petr – poprvé v životě – necouvnul.

„K noze,“ řekl klidně. Káča se přitiskla k jeho stehnu.

„Pojď, jdeme,“ dodal a klidným krokem ji odvedl na druhou stranu hřiště. Rotvajler za nimi zůstal zmateně stát.

Petr toho večera usnul s Káčou u nohou a s pocitem, který neznal. Ne vítězství. Spíš že poprvé v životě nikam neutíká – a ten vedle něj taky ne.

O víkendu potkal na cvičišti novou tvář. Žena kolem čtyřicítky, drobná, s culíkem a stafordem, který koukal ještě šťastněji než Káča. Jmenovala se Eva. Káča jí okamžitě olízla ruku.

„Ta je úžasná. Kolik jí je?“ zeptala se.

„Asi tři. Přesně nevím, je z útulku. Respektive od kamaráda. Zachránil jsem ji.“ Petr zakašlal. „Spíš ona mě. Je to takovej malej černej zázrak. Jenom prý není úplně čistokrevná. Známý říkal, že je to spíš superjezevčík, nebo něco takovýho…“

Eva se zasmála. „Superjezevčík! Tak to je dokonalý. My jsme tu se Sidem taky jenom za odměnu. Sida taky nikdo nechtěl, prej má moc tvrdou hlavu. Tak jsme si padli do oka. Víte co? Zítra je tady závody ve stopování. Moc psů nepřijde, lidi se bojí bláta. Přijdete?“

Petr kývl. Káča se podívala na Evu a pak zpátky na něj a zavrtěla ocasem tak mohutně, že si málem vyhodila kyčel.

Noc před závody seděl na balkoně, Káča mu ležela na bačkorách a v ulici pod nimi pomalu zhasínala okna. Myslel na modrý hrnek. Na tiché cinknutí. Na Pavlinu dlaň a na to, jak se v tu chvíli definitivně rozbilo i něco v něm.

A pak myslel na zítřek. Na blátivou stopovací trasu, na vůni mokré trávy, na Eviny hnědé oči a na to, že zítra si poprvé neobuje staré rozpadlé tenisky.

Káča ve spánku zavrčela a on ji poškrábal za uchem.

Prohráli na celé čáře.

Stopa byla dlouhá, klikatila se mezi remízkem a polem, a Káča ji v půlce ztratila. Místo pachu zvěře začala zběsile hrabat díru do krtince. Petr pískal, volal, lákal na piškoty, ale Káča měla svou vizi. Když ji dostihl, měla čumák od hlíny a v očích výraz naprostého vítězství.

„Takovouhle ostudu jsme ještě nezažili!“ volal rozhodčí přes polem, zatímco Eva se smála tak, že se musela opírat o strom.

„Já vím, Káčo. Seš nemožná,“ řekl Petr, když jí zapínal vodítko. „Ale seš moje nemožná.“

Káča kýchla a otřela si mokrý čumák o jeho kalhoty.

Odpoledne seděli na dece u stánku s kafem. Eva vytáhla z batohu dvě jablka, jedno podala Petrovi.

„Nevadí, že jsme propadli?“ zeptal se.

„Sid jednou během poslušnosti ukradl rozhodčímu svačinu. To bylo teprve fiasko. Závody jsou stejně jenom záminka,“ řekla Eva a podívala se na něj tak, že Petr ucítil, jak mu v krku naskakuje známá úzkost. Ale tentokrát ji nepustil ke slovu.

„Příští sobotu,“ řekl, „je v Líšni psí den. Skákání do výšky, psy přes překážky, guláš v kotlíku. Jestli chcete…“

„Chceme,“ odpověděla Eva dřív, než stačil zpanikařit.

Na cestě domů Káča usnula na zadním sedadle. Petr řídil a v přihrádce u spolujezdce ležel roztrhaný startovní lístek. Na zemi pod sedačkou se ještě válely drobky z piškotů a jeden oranžový míček.

A on si poprvé za mnoho let dovolil myslet na sobotu bez strachu, že se něco pokazí.

Doma jí nalil čerstvou vodu, nasypal granule a sedl si na zem vedle ní.

„Víš co, Káčo? Možná to není jen o tom, koho si vybereme, ale kdo si vybere nás. A my jsme si vybraly docela dobře, co?“

Káča zvedla hlavu, olízla mu bradu a pak se s povzdechem absolutní spokojenosti svalila na bok.

Petr zhasnul a naposledy se otočil k oknu. Za sklem svítila věž kostela na Petrově, známé světlo, které vídal celý život. Dřív mu připadalo jako výčitka. Teď jen svítilo.

Vzal si z kuchyňské linky nový hrnek – obyčejný, bílý, z Ikea za devětadvacet korun – a nalil si z kohoutku vodu.

Hrnek se mu v dlani ani nehnul.