Každou noc ji kočka budila a vyháněla z ložnice. Myslela si, že je blázen, dokud ji nevzala k veterinářce

Jsem zvěrolékařka v Brně a za ty roky už mě jen tak něco nepřekvapí. Lidé mi volají v kteroukoli hodinu – psí průjem, kočka spolkla nit, křeček kulhá. Ale tenhle telefonát přišel v úterý dopoledne a hlas na druhém konci byl tak vyčerpaný, že jsem si ho pamatovala ještě dlouho potom.

„Dobrý den, tady Jitka Nováková. Mám objednáno… S mojí kočkou není něco v pořádku. Už měsíce mě nenechá spát.“

Těch důvodů, proč kočka nenechá člověka spát, může být spousta – od blech po špatnou dietu. Jenže paní Nováková to říkala bez špetky vzteku, spíš s takovou tichou beznadějí. Domluvily jsme si termín.

Druhý den odpoledne vešla do ordinace žena kolem pětapadesátky, upravená, v béžovém kabátě a s přísným drdolem. Přepravku nesla, jako by v ní byl porcelán. Opatrně ji položila na stůl a tiše pozdravila.

„To je Sára,“ řekla a otevřela dvířka. Uvnitř seděla statná modrošedá kočka s huňatým kožichem a koukala na mě klidnýma jantarovýma očima. Žádný strach, žádná agrese. Vůbec nepůsobila jako zvíře, které by něco trápilo.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

Jitka se zhluboka nadechla. „Každou noc to samé. Vzbudí mě mezi druhou a čtvrtou ráno. Nejdřív mě jemně ťape packou po tváři. Když nereaguju, začne přitvrzovat – drápky, kousnutí do ruky, stáhne ze mě peřinu. A nepřestane, dokud nevstanu a neodejdu do obýváku na gauč. Jakmile tam lehnu, ona se okamžitě natáhne na můj polštář a spí jako zabitá až do rána. Každičkou noc. Už tři měsíce.“

„A předtím nic takového nedělala?“

„Vůbec. Sára byla vždycky klidná. Nejdřív jsem si říkala, že se jí něco přehouplo v hlavě. Pak jsem začala myslet, že je to moje chyba – nespavost, stres. Doktorka mi dala prášky na spaní, ale nic se nezměnilo. Sára vždycky počká, až usnu, a pak začne znovu.“

Prohlédla jsem kočku. Srdce v pořádku, dech čistý, váha normální. Zvíře naprosto zdravé. A zatímco jsem jí poslouchala fonendoskopem, Sára celou dobu neuhnula pohledem od paničky. Jako by ji hlídala.

V tu chvíli mi to došlo. A mrazilo mě z toho.

Ta kočka neměla žádný psychický problém. Vůbec. Jenom se dělo něco, co já jako veterinářka nemůžu vyřešit – a co bylo mnohem horší než noční zlobení.

„Paní Jitko, jak se cítíte ve chvíli, kdy vás Sára budí? Co přesně s vámi je?“

Zamyslela se, promnula si spánky. „No, je mi hrozně. Srdce mám až v krku, pusa suchá jak troud. Občas mám pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout. Nejdřív si myslím, že mi vyskočil tlak, dám si tabletku pod jazyk a jdu na ten gauč. Tam to po chvíli přejde…“

„A řekl vám někdy někdo, že chrápete? Nebo že ve spánku divně dýcháte?“

Zčervenala. „Manžel už párkrát zmínil, že se v noci probudí a mám výpadek. Že je chvíli úplné ticho a já jako bych přestala dýchat, a pak se prudce nadechnu. Ale já myslela, že se mu to zdá…“

Podívala jsem se na Sáru. Pořád seděla úplně nehybně a upírala na Jitku ten svůj hluboký pohled. Zvířata jsou citlivá na změny v lidském organismu, zvlášť když jde o dech a srdeční tep. Když člověk ve spánku přestane dýchat, je to pro kočku ohrožení – člen smečky má problém. A Sára se jí snažila zachránit život.

„Paní Jitko, já si opravdu nemyslím, že by Sára byla zlobivá. Ona vás budí, protože vaše tělo v noci vyvádí věci, které ji děsí. Zástavy dechu, změny rytmu srdce, možná cukr. Pro ni je to poplach. Když vás donutí vstát a změnit polohu, dýchání se vám zase spraví. Ona vás zachraňuje.“

Dívala se na mě, jako bych mluvila latinsky.

„To myslíte vážně?“

„Jestli chcete důkaz, nechte si udělat kompletní vyšetření. Krev, cukr, kardiologii, a hlavně spánkovou laboratoř. Věřím, že tam se ukáže, co se děje. A pak za mnou přijďte znovu – se Sárou. Nebo mi zavolejte. Ale ta kočka není nemocná. Ona jenom hlídá vás.“

Asi půl minuty mlčela, pak přikývla a vzala přepravku. Sára se nechala zvednout, ani nemňoukla.

Dva týdny nic.

A pak mi na mobil přišla zpráva – paní Jitka. Nevolala, protože by se rozbrečela, napsala, že až teď může mluvit, ať se ozvu. Tak jsem večer zvedla telefon.

„Paní doktorko, já prošla celým kolečkem. Krev, zátěžové testy, spánková laboratoř… No a našli mi vážnou spánkovou apnoe. Někdy jsem v noci nedýchala i třicet sekund. Plus mi vylétl cukr – cukrovka druhého typu, o které jsem neměla tušení. Kardiolog řekl, že srdce je na hraně. Prý kdyby to trvalo dál bez léčby, mohla jsem jednou ráno prostě nevstat. Doslova mi řekl, že mě ta kočka několikrát vytáhla z průšvihu. Že moje tělo v tom zástavu dechu samo sebe trávilo tím kyslíkovým dluhem…“

V hlase jí drhlo. Pak položila telefon na stůl, chvíli bylo slyšet jen oddychování a potichu dodala: „Já jí tolik křivdila. Tři měsíce jsem si myslela, že se zbláznila, a ona se mě jen snažila nenechat umřít.“

Dneska už Jitka spí s přístrojem na spaní, bere léky, upravila jídelníček. A Sára? Už ji nebudí. Každou noc se jí stočí k nohám, tiše předou a občas, když panička změní polohu, jenom zvedne hlavu a zkontroluje, jestli dýchá.