Myslel, že ho kůň zabije. Pak našel v rohu stáje mrtvou zmiji.

V pět dvacet, ještě za tmy, Josef bral ze stodoly náruč sena. Pod nohama mu křupal listopadový jinovatka, dech se mu měnil v páru. Kůň Blesk, kterého před čtrnácti lety vytáhl z hříběte vlastníma rukama, na něj čekal v malé stáji za humny. Černý hřebec s bílou lysinkou, věrný jako pes. Josef mu donesl i tři jablka, která cestou vytáhl z kapsy.

Jenže tentokrát, sotva otevřel dveře a sáhl po baterce Maglite na krku, Blesk prudce ucukl. Neobvykle zafrkal, uši měl přitisknuté k hlavě. Josef udělal krok dovnitř – a vtom se stalo něco, co nečekal.

Hřebec se vzepjal. Přední kopyta dopadla na dřevěnou příčku ohrady těsně vedle Josefovy hlavy. Tříska vyletěla do vzduchu. Josef uskočil, ale Blesk se na něj okamžitě přitiskl hrudí. Muž narazil zády do stěny, až mu v plicích zaskřípalo. Kůň na něj tlačil celou vahou.

„Blesku! Přestaň!“ vyjekl Josef.

Zvíře jako by ho neslyšelo. Divoce tlouklo kopyty, řičelo a hlavu měl těsně u jeho ramene. Josef cítil jeho horký dech a pach potu. Strach mu sevřel hrdlo. V duchu už se loučil se životem. Pak se mu podařilo protáhnout se pod hřebenem koně, sklouznout po zemi a vyběhnout ven. Dveře za sebou práskl tak prudce, že mu vypadly panty ze závěsu.

Dlouho seděl na zmrzlé trávě a lapal po dechu. Srdce mu bušilo k prasknutí. Když dorazil soused Kolář a později i veterinář, doktor Horák, museli koně uklidnit narkotizační puškou.

„To není normální,“ řekl doktor Horák. „Mohl by být vzteklý. Nebo má nádor na mozku. Každopádně, tohle se jen tak nesrovná. Zítra bychom ho měli utratit – než někoho zabije.“

Josef celou noc nespal. Ráno, ještě než přijeli, se rozhodl, že se s koněm rozloučí. Pomalu vešel do stáje. Blesk stál v rohu, nohy pod sebou, oči napůl zavřené. Vypadal klidně, ale zároveň podivně napjatě.

Josef k němu chtěl přistoupit, ale kůň varovně zařehtal a kopl do podlahy. Tentokrát neútočil – spíš jako by chtěl, aby zůstal stát. Muž instinktivně ustoupil. A vtom si všiml něčeho za hromadou starých pytlů v koutě. Tělo hada. Dlouhá užovka? Ne, ta černá klikatá čára na hřbetě…

Ztuhnul. Šel blíž, rozsvítil starou Maglite a uviděl zmiji. Byla mrtvá, s rozmačkanou hlavou. A vedle ní se na podlaze leskla loužička zaschlé krve.

Josef pochopil. Kůň ho nepřimáčkl ke zdi, aby mu ublížil. Chránil ho před hadem.

Tiše vydechl a otočil se. Kůň teď stál těsně za ním, úplně potichu. Skoro jako by čekal. Muž natáhl ruku, a Blesk do ní jemně strčil čenichem – tak jako každé ráno, když mu dával jablko. Tentokrát mu ho Josef podal celé, a pak se k němu přitiskl čelem a rozplakal se.

Pod nohama mu křupla tříska z rozbité ohrady. A pak už slyšel jen pomalý, teplý dech koně.