Sobotní chleba

Tereza už dávno pochopila, že nejtěžším dnem týdne není pondělí, ale sobota. Zatímco ostatní se těšili na víkendový klid, ona se probouzela s knedlíkem v krku. Představa dalších dvou dnů věčného kolotoče ji ubíjela. Byt v šestém patře paneláku na olomouckém sídlišti byl sice slušně zařízený, ale v sobotu ráno připomínal skladiště. Všude hračky, oblečení, nedopité hrnečky s kakaem, na lince vyskládané účtenky, co manžel nikdy nevyhodil. A ona měla jediný den na to, aby z toho chaosu vykouzlila alespoň zdání pořádku.

Její muž Michal pracoval jako seřizovač v místní továrně, od šesti do dvou. Dojíždění neměl. Zato ona vstávala za tmy, odvedla malou Julinku do školky a jela autobusem přes půl města do nemocnice, kde dělala sestřičku na interny. Domů se vracela utahaná, s nateklýma nohama, a jediné, na co se zmohla, bylo ohřát večeři a zkontrolovat Julince úkoly do první třídy. Michal se po práci svalil na gauč. Když ho poprosila, jestli by mohl alespoň utřít prach, odpověděl s povzdechem: „Zlatíčko, já jsem unavenej celej den. Co kdybych si náhodou natáhl záda? Kdo by nás pak živil?“

V sobotu ráno Tereza vstala v půl osmé. Michal ještě spal, zachumlaný do peřiny. Uvařila kávu, nachystala snídani pro dceru a pak se dala do úklidu. Nejtvrdší oříšek byla pokaždé podlaha v předsíni, kam se nanosilo bláto z pískoviště. Drhla ji ručně, na kolenou, protože vytírání mopem nikdy nestačilo. Pak přišly na řadu kachličky v koupelně, vodní kámen u baterie, utírání polic, luxování všech koutů, kde se držely chuchvalce prachu, a nakonec vytírání celého bytu.

Julinka se mezitím stihla třikrát rozbrečet, že se nudí, a Michal se vyvalil z ložnice až v půl jedenácté. S rozcuchanými vlasy si nalil kafe, namazal si chleba máslem a znalecky se rozhlédl po naleštěné lince.

„No vidíš, to ti to dneska pěkně odsejpá. A co bude k obědu? Víš, že v sobotu miluju tvůj segedín!“ zazubil se.

„Dneska bude leda tak párek. Nemám čas vyvařovat. Mám tu ještě kupu prádla a Julinka chce jít na hřiště,“ odtušila Tereza a zuřivě drhla zaschlý kečup z jídelního stolu.

„Dobře, já ji vezmu. Projdeme se k rybníku, nakrmíme labutě, ať užiješ klid. Ale ne abys pak byla protivná, jo?“ prohlásil smířlivě.

Sotva za nimi zaklaply dveře, Tereza si konečně sedla. Bolely ji ruce, měla popraskané konečky prstů od sava. Natáhla se na gauč a zavřela oči. Aspoň pět minut ticha. Jenže za necelých deset minut zazvonil mobil. Michal. Co zas?

„Terezko, promiň, že ruším, ale úplně jsem zapomněl! Zítra přijedou Kamila s Petrem. Volali včera večer, byli jsme domluvení už dávno. Zůstanou na dvě noci.“

Tereza se posadila. Srdce jí spadlo do kalhotek. Kamila a Petr. Bývalí parťáci z vysoké, teď žijí v Brně. Neviděli se snad tři roky. Měla je ráda, ale zrovna teď? V neděli? Když je byt sice uklizený, ale lednička zela prázdnotou a ona byla na pokraji sil?

„Počkej, to myslíš vážně? Dva dny? A tys mi to nemohl říct dřív?“ vyjela na něj.

„Promiň, vypadlo mi to. Ale ty to zvládneš, zlato. Já vím, že jo. Udělej nějaké ty tvoje řízky, koupíme sud piva, bude to paráda. Oni nejsou nároční,“ odvětil a okamžitě zavěsil, jako by tušil, že mu chce vynadat.

Tereza seděla na gauči a cítila, jak se jí do očí derou slzy vzteku. Nebyl to vztek na manžela. Byl to vztek na celý ten kolotoč, ve kterém se točila už osm let. Zvedla se a šla ke skříňce pod dřezem. Vytáhla všechny hrnce. Dno každého z nich neslo stopy dávných připálenin, fleky od vápna a na okrajích mastný povlak. Vytáhla drátěnku a začala je čistit. Jeden po druhém, až jí ruce ruděly.

K večeru už měla naložené vepřové na řízky, dvě formy bramborového salátu v lednici a doma uklizeno tak, že se bála pohnout, aby zase něco neupatlala. Michal sice slíbil, že půjde ráno pro čerstvé pečivo, ale jinak se veškeré vaření svezlo na ni. Když jí večer přinesl čaj, jen sykla: „Příště mi to řekni s týdenním předstihem. Nebo si vař sám.“

Ráno v neděli byla na nohou od šesti. Smažila, krájela, zdobila talíře. Michal skočil do supermarketu pro chleba a olomoucké tvarůžky, o kterých věděl, že je Petr miluje. Hosté dorazili přesně v poledne. Tereza otevřela dveře s nuceným úsměvem, v zástěře, se skvrnou od oleje na rukávě, a už se nadechovala k obvyklé omluvě o hrozném nepořádku, když si všimla, že Kamila s Petrem nevystupují naprázdno.

Petr funěl a táhl dvě objemné tašky. Kamila nesla v ruce obří kastrol přikrytý alobalem. A za nimi na rohožce stála dvě balení lahví minerálky.

„Kamilo, co to je? Vy jste se snad zbláznili!“ vyhrkla Tereza.

„Lásko, nech nás vejít, je to těžké jak prase!“ smála se Kamila a sunula se do předsíně. „Neboj, nepřestěhovali jsme se k vám. Jsme jenom připravení!“

Tereza nevěřícně zírala, jak hosté rozbalují své věci v kuchyni. Kastrol obsahoval domácí svíčkovou omáčku, ve skleničkách byl brusinkový terč, domácí houskové knedlíky zabalené v utěrce a v další krabičce byl nakrájený věneček z listového těsta. V jedné tašce našla i dva bochníky chleba, balík másla a uzeninu.

„Počkejte, vy jste si přivezli i chleba?“ řekla Tereza a hlas se jí zlomil. Michal vykulil oči a culil se, jako by viděl nejlepší vtip roku.

„Neurážej se, prosím tě! My víme, že ty jsi zlatá, ale my už máme prostě zásadu. Kamkoliv jedeme, vezeme si vlastní jídlo,“ vysvětlovala Kamila, zatímco ukládala svíčkovou do trouby, aby se prohřála.

„Počkejte, moment,“ Tereza si sundala zástěru a práskla s ní o linku. „Já jsem tu od šesti ráno smažila řízky, udělala jsem salát, abyste si nemysleli, že v Olomouci umřete hlady! A vy si přivezete svíčkovou a vlastní chleba? To je jako co? Že bych vás nechala vyhladovět?“

Do očí se jí znovu nahrnuly slzy. Byla unavená, naštvaná a teď i zahanbená. Michal ji chytil kolem ramen, ale setřásla ho.

„No vidíš, naštvali jsme ji,“ povzdechla si Kamila. „My ti to vysvětlíme. Sedni si. Ty řízky půjdou k večeři, neboj, že by se nesnědly. Ale my ti musíme něco říct. Loni v létě jsme jeli za mým bratrancem na Moravu, do Zlína. Taky na dva dny. Můj bratranec je takový ten věčný bohém, jeho žena strašně milá paní, dvě děti. Domluvili jsme se, že přijedeme. Přijeli jsme pozdě večer, po práci. Hladoví jak vlci. A tam, Terezko, nebylo vůbec nic. Oni nám nabídli kafe. Po půl hodině další kafe. Děti běhaly po bytě, kňouraly, že chtějí jíst. Ve skříňce jsem našla jen prázdnou láhev od oleje a v lednici prošlý jogurt. A víš, co bylo nejhorší? Bratranec v jednu ráno navrhl, že se půjdeme projít. V noci! Prošli jsme kolem Billy, která ještě svítila. Zeptala jsem se, jestli nechce něco koupit dětem. Řekl, že ne. Tak jsem tam vlítla sama a koupila si dva rohlíky a paštiku. Jedla jsem to za chůze, schovaná za Petrem, aby to ty jejich děti neviděly. Jenže ony mě oběhly a zíraly na ten rohlík takovým pohledem… Jako bych jim ukradla poslední naději. Musela jsem jim ho rozlomit napůl. Druhý den jsme šli na oběd do restaurace. Tam si konečně daly polévku. Od té doby, Terezko, přísahám, že už nikdy nepojedu nikam bez jídla. I kdybych měla urazit i papeže. Prostě si to nemůžu dovolit psychicky. Není to o tobě. Je to o nás. O tom, že já už prostě nechci nikdy zažít ten pocit, že někomu ujídám poslední sousto, zatímco on se tváří, že je to v pohodě.“

V kuchyni bylo ticho. Hodiny na zdi hlasitě tikaly. Tereza se dívala na Kamilu, na její pevně semknuté rty a unavené oči, a najednou v sobě necítila ani zlost, ani uraženost. Cítila úlevu. Obrovskou, nečekanou úlevu.

„Otevřte to pivo,“ řekla tiše ke svému muži.

Michal bez řečí šel do spíže. Tereza došla ke Kamile a objala ji. Bez slov. Dlouze. Pak se odtáhla, utřela si mokré oči a prohlásila: „Tak fajn. Svíčková je tvoje, řízky moje. Ale ten tvůj chleba, Kamilo, budeš jíst sama. Ten je pro mě fakt urážka boží. Můj chleba je totiž od starého Pospíšila z pekárny za rohem a je desetkrát lepší!“

Petr s Michalem vyprskli smíchy. Kamila vytáhla z tašky láhev domácí hruškovice. Julinka už tahala Kamilu za rukáv, ať jí ukáže, jakého nového panáčka dostala k narozeninám. Všichni si sedli ke stolu.

Večer, když už děti spaly, seděla Tereza v křesle. Na stole stál talíř s napůl snědeným věnečkem. Naproti ní seděla Kamila s nohama na stole a obě se tiše smály historkám ze společných let. Tereza si pomyslela, že ty dva dny nebudou vůbec náročné. Poprvé po dlouhé době se na něco opravdu těšila.

A druhý den ráno, když Kamila nabídla, že udělá snídani, Tereza bez boje otevřela dveře od spíže, podala jí své nejlepší hrnky a šla si na pět minut lehnout. V posteli slyšela cinkání nádobí, tlumený smích a vůni čerstvé kávy. Usmála se a zavřela oči.