Nečekaný oběd

Bylo úterý jako každé jiné, když mi syn zavolal a řekl, že chce, abych za ním v poledne přijela do práce na oběd. Jmenuju se Radek, je mi čtyřicet devět a bydlím v Brně na Žabovřeskách, kde mám malý servis na motorky – dědictví po tátovi, které jsem už dvacet let táhnu sám. Ten, kdo mě volal, byl můj otec Bohumil, kterému bude v listopadu sedmdesát čtyři. Bydlí v Olomouci, sám, od té doby, co máma zemřela, a s ním jsme se poslední dobou vídali hlavně o Vánocích a jednou za čas na kus řeči po telefonu.

Přiznávám, že jsem k tomu volání přistupoval s podezřením. Táta nikdy nevolal jen tak. Když zvedne telefon uprostřed týdne, vždycky to znamenalo něco – buď že mu zase teče střecha, nebo že si stěžuje na souseda, co mu leze plotem. Tentokrát řekl jen: „Radku, přijeď zítra na oběd, mám něco na srdci." Nic víc. Ten večer jsem skoro nespal. Přemítal jsem, jestli není nemocný, jestli něco neprodal, jestli se konečně nerozhodl dát byt své nové přítelkyni, o které jsem věděl jen z doslechu. Táta totiž patří k lidem, co city neřeší po telefonu – to se řeší tváří v tvář, u jídla, jako za starých časů.

Sešli jsme se v hospodě U Kohouta kousek od Petrova, tam, kam jsme chodívali, když jsem byl kluk a on mě bral po fotbale na svíčkovou. Přišel jsem pozdě, provoz na Hlinkách byl ucpaný, a on už seděl u stolu s otevřenou lahví plzeňského a přede mnou stál talíř bramboráků – moje oblíbené jídlo odjakživa. Na stole ležela hnědá kožená aktovka, ta stará, co táhne snad od revoluce.

Sedl jsem si a hned se zeptal, co se děje. Čekal jsem cokoliv – dluhy, nemoc, rozvod s přítelkyní. Táta se jen usmál a řekl, ať nedělám ksicht, jako by šel na pohřeb. Otevřel aktovku a vytáhl svazek starých fotek, pomačkaných, se zažloutlými rohy, a k tomu pár papírů – jakési rezervace, vytištěné z internetu.

Chvíli mi trvalo pochopit, o co jde. Pak vysvětlil, že mě chce vzít na pár dní na Šumavu. Jen my dva. Našel totiž fotky z výletu, na který jsme jeli, když mi bylo jedenáct, krátce po tom, co se s mámou rozvedli. Na fotkách jsme byli u Lipna, v Českém Krumlově a v jedné vesničce u lesa, kde jsme spali ve stanu, protože na penzion nebyly peníze.

Já si z toho výletu pamatoval málo. Táta si pamatoval všechno. Řekl, že to bylo jedno z nejkrásnějších léta jeho života – tehdy si myslel, jak jsem jen o tom mohl mít úplně jinou představu. Pro mě to bylo peklo. Bylo mi čtyřicet dva, právě jsme se s mámou rozešli, dělal jsem jako údržbář v ČKD a sotva jsme vyžili. Jeli jsme starou Škodou 105, spali jsme ve stanu, protože penzion by nás stál víc, než jsme si mohli dovolit, a vařili jsme si na kempingovém vařiči, abychom ušetřili. Pamatuju si, jak jsem jednu noc brečel venku u ohniště, abys mě neslyšel.

On si pamatoval jiné věci. Že jsme zastavili u přehrady, protože z okna auta uviděl vodu a chtěl se hned koupat. Že jsme jedli bramborák na kolejích ve Vyšším Brodě a že mi nechutnal. Že jsme ztratili pláštěnku v dešti a smáli se tomu jako blázni. Že paní na chatě, kde jsme jednou přespali, mi ráno dávala kakao a rohlík zdarma, protože jsem prý vypadal jako hladový vlček. „Nevěděl jsem, že ti tehdy bylo tak zle," řekl a mě to zasáhlo víc, než jsem čekal.

Jeho nápad byl vrátit se na některá z těch míst. Měl domluvenou dovolenou, čtyři dny volna, a chtěl to stihnout, než začnou žně na servisu a než přijedou vnoučata na prázdniny. Moje první reakce byla odmítavá. Že to bude stát peníze, že bych měl zavřít dílnu na čtyři dny uprostřed sezony, že nepotřebuju, aby mě táta někam bral. Podíval se na mě a řekl: „Radku, nedělám to, protože bys něco potřeboval. Chci jet s tebou." Ta věta mě umlčela. Bral jsem to jako samozřejmost, že se o tátu starám, volám mu jednou týdně, ptám se, jestli bere prášky, přijedu, když potřebuje odvézt k doktorovi – a najednou tu byl on, který chtěl něco udělat jen proto, abychom byli spolu.

Přiznal mi taky, že od svých sedmdesáti tří přemýšlí nad časem víc, než by chtěl. Vnoučata rostou, a on si najednou vzpomíná na svého otce v momentě, kdy mu bylo tolik, kolik je teď jemu.

Jeli jsme. Nesnažili jsme se ten výlet přesně zopakovat, protože se toho hodně změnilo. Kemp, kde jsme tehdy stanovali, byl teď rekreační středisko s bazénem, a to místo u přehrady jsme podle fotky nepoznali. Ale jednou odpoledne, když jsme seděli u Lipna s kelímky kávy z automatu, mi ukázal fotku, na které je mi jedenáct a jemu čtyřicet dva. Díval jsem se na toho muže dlouho. Pamatoval jsem si přesně jeho strach z těch dní, ale nikdy mě nenapadlo, že jeho syn si na něj bude vzpomínat jako na šťastného.

Vrátili jsme se v neděli večer a já to celé rozdýchával ještě několik dní. Ve čtvrtek jsem seděl v dílně, díval se na tátovu starou koženou aktovku, kterou mi tehdy na cestě zapomněl a já mu ji přivezl zpátky, a napadlo mě, kolik věcí jsem si o tom výletě celé roky pamatoval špatně. Zavolal jsem mu. Zvedl to hned, jako by čekal. Zeptal jsem se, jestli by příští rok nechtěl jet znovu – tentokrát na Slovácko, kam jezdíval jako kluk on se svým otcem. Chvíli bylo ticho, pak řekl, že si to musí zapsat do kalendáře, ať to nezapomene, a já slyšel, jak listuje diářem, který nosí v té stejné aktovce už léta.