Zelené fazolky v půl deváté

Máma zavolala ve středu v půl deváté ráno, zrovna když jsem se jednou rukou snažila dopít kávu, druhou hledala klíčky od auta a zároveň přesvědčovala Kubu, že čistý dres je lepší než ten, ve kterém včera hrál fotbal na Letné.

„Evo, pamatuješ si, jak dlouho se vaří mladé fazolky?"

„Mami, ty je vaříš čtyřicet let."

„Vařím. Ale tentokrát mi vyšly nějaké tuhé."

„Vyzkoušej jednu. Až bude měkká, vypni plyn."

„No jasně, přesně to jsem si taky myslela."

Na chvíli se odmlčela, pak se zeptala, jestli přijedeme o víkendu. Řekla jsem, že ještě nevím, protože Kuba má trénink a Rafael práci. Odpověděla, že se ptala jen tak, že u ní je všechno v pořádku, a zavěsila dřív, než jsem stihla cokoli dodat.

Odpoledne zavolala mému bratrovi Petrovi, tentokrát s otázkou, čím nejlépe přihnojit hortenzie — hortenzie, Petrovi, který se hortenzím vyhýbá jako čert kříži. Večer vytočila číslo mé dcery Zuzky a poprosila ji, aby jí ještě jednou ukázala, jak zvětšit písmo v telefonu.

„Babi, to jsem ti nastavila minulý týden."

„Musela jsem zase na něco špatně šáhnout."

V poslední době takových telefonátů přibývalo. Jak poslat stav vodoměru na vodárny. Kde se podívat na zítřejší předpověď. Jestli se dá mrazit kopr. Kterým autobusem se dostat na polikliniku na Vinohradech. Co koupit sousedce k desátým narozeninám dcery. Zpočátku jsme odpovídali trpělivě. Pak nás to začalo trochu iritovat.

„Vždyť to všechno umí," řekl jednou Petr. „Včera se ptala, jak zapnout troubu. Tu samou, kterou si sama vybírala v Datartu."

„Možná to opravdu zapomněla?"

„Evo, máma si pamatuje svátek každého bratrance do třetího kolena. Nemohla zapomenout, kde je v troubě tlačítko."

Taky jsem si to myslela. Jenže jiné vysvětlení jsem neměla.

Máma je jí osmašedesát a bydlí sama v Říčanech, necelou hodinu od nás. Od doby, co je v důchodu, se stará o zahrádku, čte detektivky, chodí v neděli ráno na trh a dvakrát týdně se schází s bývalými kolegyněmi z práce. Aspoň tak to vyprávěla. S Petrem jsme se jí snažili usnadnit život — platili jsme jí účty přes internetové bankovnictví, objednávali nákupy s rozvozem, sehnali jsme řemeslníka na prořezání stromů. K narozeninám dostala nový chytrý telefon a před zimou jsme jí vyměnili plynový kotel. Zdálo se, že jsme mysleli na všechno.

Jednu sobotu jsem se rozhodla přijet bez ohlášení. Chtěla jsem ji překvapit. Máma otevřela dveře až po chvíli, ve starém županu, s vlasy spěšně staženými gumičkou.

„A proč jsi nezavolala?"

„Protože pak by to nebylo překvapení."

„Aspoň bych upekla jablečný závin."

„Žádný závin nepotřebuju."

Máma se dala do shánění: postavila konvici, vyndala sušenky z plechovky od čaje, začala hledat čistý ubrus.

„Sedni si," požádala jsem ji. „Zastavila jsem se jen na hodinku."

Zůstala stát s ubrusem v rukou.

„Na hodinku?"

„Musím ještě zajet do obchoďáku, Kuba potřebuje běžecké boty."

„No jasně, děti rostou."

Přesto prostřela, i přes moje protesty, postavila dva hrnky a posadila se naproti mně. Povídaly jsme si o počasí, o cenách jablek na trhu a o sousedce Haně, která si přetřela plot na tak zelenou barvu, že — jak říkala máma — je ho asi vidět z vesmíru.

Vtom jsem vzala do ruky její telefon.

„Ukaž, jak je to teď s tím písmem."

„Už to funguje dobře."

„A trouba?"

„Taky funguje."

„A fazolky jsi uvařila?"

„Uvařila."

Podívala jsem se na ni pozorně.

„Mami, proč mi voláš s otázkami, na které sama znáš odpověď?"

Otočila se k oknu.

„Prostě se ptám."

„Každý den?"

„A co, nesmím zavolat vlastním dětem?"

„Smíš. Jenže na to nemusíš vymýšlet fazolky."

Začala pomalu, s velkou pečlivostí sbírat drobky ze stolu do dlaně.

„Když volám jen tak, jste vždycky zaneprázdnění," řekla nakonec. „Ale když je potřeba něco vyřídit, aspoň pár minut si promluvíme."

Bylo mi hloupě, ne kvůli těm slovům, ale kvůli tomu, jak klidně je vyslovila. Bez výčitky. Jako by vysvětlovala něco samozřejmého, na co jsem já sama nějak nedokázala přijít. Vzpomněla jsem si na naše poslední hovory. „Mami, jsem na schůzce." „Mami, zrovna sedáme k večeři." „Zavolám zpátky za chvilku." A skoro nikdy jsem nezavolala. Zato když prosila o pomoc s telefonem nebo s platbou, hned jsem našla pět minut. Konkrétní prosba se zdála být důležitá. Obyčejný rozhovor — něco, co se dá odložit.

„Proč jsi neřekla, že se cítíš sama?"

Pokrčila rameny.

„Nemám ráda to slovo. Neproseduju celé dny u okna. Mám zahrádku, kočku, kamarádky. Prostě vy všichni máte svůj život. Chápu to."

„Chápeš, a přitom vymýšlíš problémy s troubou."

„To je mi taky problém. Jedno tlačítko."

Obě jsme se rozesmály. Ze dvora se ozval hlas:

„Marto, jsi doma?"

K brance přišla Hana se dvěma sazenicemi rybízu.

„Podívej, co mi prodali na trhu. Říkali, že jedna odrůda je raná, druhá pozdní, a já teď nevím, která je která."

Máma vyšla na verandu. Vzala sazenice, prohlédla pupeny a začala vysvětlovat, kam je lépe zasadit. Po pár minutách byla úplně jiný člověk — mluvila živě, ukazovala rukou na slunnou část zahrady, vzpomínala, jak loni zachraňovala keře před mšicemi. Hana pozorně poslouchala a doptávala se.

A tehdy mi došlo ještě něco. S Petrem jsme se do pomáhání mámě tak zabrali, že jsme jí postupně vzali skoro všechno, v čem by nám mohla být užitečná. Neptali jsme se jí na rady, protože všechno jsme našli na internetu. Neprosili jsme o recepty — zase internet. Nenechávali jsme u ní vnoučata, abychom ji nezatěžovali. Ani jablka z její zahrady jsme nechtěli brát, protože nač, když stejná jsou v Albertu kousek od domu. Chránili jsme ji před zbytečnými starostmi. A spolu s těmi starostmi jsme jí vzali pocit, že bez ní by se něco nepovedlo.

„Mami," řekla jsem, když Hana odešla, „pamatuješ si na ten švestkový koláč, co pekla babička?"

„S drobenkou navrchu?"

„Ano. Mně nikdy nevyjde."

„Protože rozpouštíš máslo. Musí se studené zetřít s moukou."

„Naučíš mě to?"

Podívala se na hodinky.

„A boty?"

„Koupíme je později."

Vyndala máslo z lednice. Já našla mouku, ona přebrala švestky a ty moc měkké odkládala stranou. Koláč jsme dělaly skoro dvě hodiny. Ne proto, že by byl složitý — máma prostě co chvíli myšlenkami zabloudila k nějaké historce. Vyprávěla, jak ho babička poprvé upekla na tátovy narozeniny. Jak si jednou spletla cukr se solí. Jak jsme si já s Petrem v dětství vydlabávali pecky ze švestek a hádali se, komu připadne největší kus.

Když byl koláč v troubě, napsala jsem Rafaelovi, že se zdržím. Pak jsem zavolala bratrovi.

„Máš zítra volno?"

„Co se stalo?"

„Nic. Máma nám chce ukázat, jak se prořezává vinná réva."

Na druhé straně se rozhostilo ticho.

„To řekla sama?"

„Ještě ne."

„Evo…"

„Přijeď s dětmi. Bude mít radost."

Druhý den Petr přivezl oba syny. Máma všem rozdala rukavice, zahradnické nůžky a nařídila, ať se ničeho nedotýkají bez dovolení. Kluci poslouchali pozorněji než ve škole. Petr se dohadoval, že jednu réví je třeba nechat, máma tvrdila opak. Za hodinu se smáli tak nahlas, že Hana vykoukla přes svůj zelený plot.

Od té doby jsme mámě nezačali volat pětkrát denně. Život se neproměnil v reklamu na sehranou rodinu z billboardu. Pořád jsme bývali zaneprázdnění, zapomínali zavolat zpátky, ne vždy jsme mohli přijet. Změnilo se jen to, že v našich rozhovorech ubylo otázek, co jí koupit. Zato přibyly jiné: co si o tom myslíš, jak jsi to dělávala ty, zkontroluješ, jestli jsem to zasadila správně, přijedeš v sobotu — ne pomáhat, prostě jen přijedeš?

O pár týdnů později máma zase zavolala ráno.

„Evo, jak dlouho se vaří mladé fazolky?"

Už jsem se skoro rozesmála, ale v jejím hlase jsem zaslechla veselou notu.

„Nevím, mami. Řekni mi to."

„Tak přijeď — ukážu ti to."

Tentokrát jsme obě věděly, že vůbec nejde o fazolky. Položila telefon na parapet vedle květináče s bazalkou a vrátila se k hrnci, ve kterém se už dávno vařilo samo, bez otázek.