Spíž po tchánovi

Snacha se mi vysmála, když otevřela spíž plnou zavařenin. Řekla, že tohle je "z doby kamenné" a že by nikdy nepromarnila víkend nad hrncem. Neodpověděla jsem. O půl roku později toho litovala.

Jmenuji se Miroslava, je mi sedmašedesát a bydlím v Kutné Hoře, v domku po rodičích s malou zahrádkou za kuchyní. Manžel zemřel před čtyřmi lety a od té doby dělám zavařeniny sama, i když v menším množství než dřív. V září kupuju rajčata, dokud jsou levná a sladká, a švagr mi vozí meruňky ze svého sadu u Čáslavi. Uvařím rajčatovou omáčku, pár sklenic povidel, někdy naložím papriky. Nedělám to proto, že by měl obchod zavřít – prostě mě to baví. Ta práce mi zabírá myšlenky jinam, a to v mém věku není málo.

Syn Radek bydlí v Praze s manželkou Petrou a osmiletou dcerou Anežkou. Jednou v květnu přijeli na návštěvu a Petra, když hledala v kuchyni otvírák, nakoukla do spíže. Uviděla ty řady sklenic seřazených podle etiket a rozesmála se. "Miro, tohle vypadá jako spíž po babičce z Vysočiny. Já bych celý víkend takhle netrávila, to už dneska nikdo nedělá." Nemyslela to zle, aspoň tomu chci věřit, ale v hlase jí zaznělo tak trochu pohrdání – a to bolí víc než přímá výtka. Vysvětlila jsem jí, že mě k tomu nikdo nenutí, a přehodila řeč na jiné téma. Když odjížděli, nabídla jsem jim dvě sklenice rajčatové omáčky, protože Radek ji odmalička miloval. Petra odmítla – prý kupují bio verzi z farmářského obchodu, ta jim stačí. Sklenice jsem uklidila zpátky do regálu.

Od toho dne jsem jim přestala cokoliv nabízet. Nezlobila jsem se, jen jsem si řekla – když jim to nechutná, nemá smysl se vnucovat.

V červnu k nám ale zabloudila Anežka sama, na týden prázdnin u babičky, zatímco rodiče řešili rekonstrukci koupelny. Prvního dne otevřela spíž, vytáhla sklenici papriky a zeptala se, jestli si smí vzít lžíci rovnou z ní. Snědla tři, sedící na kuchyňské podlaze s nohama nataženýma pod stůl. Než pro ni Radek přijel, stihla mě přemluvit, abych jí dala s sebou "aspoň jednu placatou skleničku pro mamku, ať to taky ochutná." Zabalila jsem jí omáčku do starých novin, aby cestou v tašce necinkala.

Ta sklenice se v Praze ztratila – nebo si to aspoň myslela Anežka, když mi to o týden později vyžvatlala do telefonu. Ve skutečnosti ji Petra jednoduše zasunula úplně dozadu do lednice, za kečupy, a zapomněla na ni. Našla ji až v listopadu, kdy uklízela lednici před příchodem uklízečky, kterou si najali, protože obě s Radkem měly toho podzimu přesčasy až za ušima – jedna kolegyně na jejím oddělení odešla na neschopenku a Radkova firma se stěhovala do nových prostor. Váhala, jestli sklenici po půl roce v lednici vůbec otevřít. Otevřela.

Uvařila z ní večer špagety, protože v mrazáku nezbylo nic jiného a objednávat jídlo už neměla sílu. Anežka u stolu prohlásila, že to je "mnohem lepší než z krabice", a chtěla vědět, proč to doma nikdy nevaří takhle. Petra jí odpověděla, že to není recept, který se dá jen tak okopírovat z internetu. Pak zavolala mně – nejdřív se zeptala na banální věc, jak dlouho se má omáčka dusit, ale rozhovor se protáhl na dvacet minut a ke konci mi přiznala, že tu sklenici našla náhodou a že by možná chtěla ještě jednu, kdybych náhodou nějakou přebývala.

Přebývala. Měla jsem jich v regálu ještě šest. Zabalila jsem dvě, ne víc – ať si pro další musí zase zavolat.

O čtrnáct dní později přijeli všichni tři na oběd. Petra vešla do kuchyně s igelitkou plnou prázdných sklenic od kečupu a marmelády, které si evidentně spletla s mými zavařovacími – nesly se úplně jinak, s cinkáním skla o sklo, ne s tou tíhou plných. Postavila je na stůl vedle mísy s bramborovým salátem a zeptala se, jestli mi ještě zbylo trochu omáčky na doplnění. Podívala jsem se na ty prázdné sklenice mezi talíři a řekla jsem jenom: "Myslela jsem, že tohle je z doby kamenné." Zrudla, sáhla po ubrousku a začala si zbytečně dlouho utírat ruce, i když měla suché. Radek se rozesmál nahlas a nakonec se přidala i ona, ještě s ubrouskem v hrsti.

V srpnu přijela v sobotu ráno, v teplákách, s krabicí nových sklenic. Zpočátku pořád koukala na hodinky. Pak se začala ptát, proč dávám cibuli dovnitř dřív než rajčata, jak dlouho nechávám omáčku zredukovat a podle čeho poznám, že je hotová. Uvařily jsme menší dávku, než bych sama udělala, a stejně jsme byly obě na dřeň. Kolem poledne stály na sušáku vedle sebe prázdné sklenice, sedm kusů, ještě vlhké od vyvařování, a Petra do jedné z nich foukla, až zabzučela jako lahev. Rozesmály jsme se obě, bůhvíproč, možná jen z únavy.

Petra dodnes nakupuje skoro všechno v obchodě. Nestala se ze dne na den nadšenou zavařovačkou a ani jsem to od ní nečekala. Ale každý srpen si vyhradíme jedno dopoledne a vaříme rajčatovou omáčku spolu. Ona přiváží sklenice, já rajčata. Anežka mezitím sedí u kuchyňského stolu a lepí na víčka malé papírky s datem, aby se sklenice nepletly, jazyk vyplazený do strany soustředěním.

Loni v prosinci mi Petra zavolala kvůli něčemu jinému. Rodiče jejího otce prodávali chalupu u Sázavy a spolu s ní i staré nářadí, konzervárnu a regály po dědovi. Nikdo z rodiny to nechtěl. Petra si vyžádala právě ty police na zavařeniny – přesně takové, jaké mám já – a nechala si je odvézt do sklepa jejich bytu. Zaplatila za převoz tři tisíce korun, jen aby je nezničili při demolici kůlny.

"Představ si," smála se do telefonu, "platím tři tisíce za regály na sklenice, co budu možná jednou za rok plnit." Slyšela jsem, jak v pozadí Anežka volá, ať jí koupí ještě jednu krabici víček.