Vrátný z Vinohrad, který znal jeho poslední píseň nazpaměť

Jmenuju se Vojtěch Hrabal a šestnáct let jsem dělal vrátného v domě na Korunní ulici, kde ve čtvrtém patře bydlel pan Bedřich Sokol s manželkou Miladou. Lidi z domu mu říkali "kovboj", protože jako mladík prý hrál v jednom staré westernové estrádě v Lucerně a ten přezdívka se na něj přilepila na celý život. Přišel jsem na ranní službu ten den, bylo pondělí, nějak kolem půl sedmé, a paní Milada stála dole u schránek s igelitovou taškou od Alberta v ruce, úplně nehybně, jako by zapomněla, proč tam vlastně stojí.

Byl červenec, teplo už od rána, v chodbě to vonělo starým linem a čerstvě umytými schody — paní z třetího patra je myla každé pondělí, to jsem věděl jistě. Řekla jen: "Vojtěchu, dojděte prosím pro doktora Nováka, Bedřich se necítí dobře." Hlas měla úplně obyčejný, jako by mluvila o rozbité pračce.

Doktora jsem nesehnal, byl na dovolené, tak jsem zavolal sanitku z budky na rohu, protože tehdy ještě ne každý měl mobil. Než přijeli, seděl jsem s paní Miladou na schodech a ona mi vyprávěla, že pana Bedřicha operovali na srdce dvakrát, jednou v sedmdesátých letech a jednou na začátku devadesátých, a že on sám říkal, že to srdce má vypůjčené na splátky.

Pana Bedřicha jsem znal takhle: každé ráno mi podával ruku, i když jsem byl jen vrátný, a každý rok v prosinci mi dával láhev meruňkovice, kterou si pálil jeho bratr na Moravě. V bytě měl na zdi fotku, na které stál v kovbojském klobouku před nějakým autem s kabrioletem, usmíval se jako chlapec, a vedle fotky visela kytara, co na ní prý uměl zahrát jen tři akordy, ale hrál je rád.

Sanitka přijela asi za dvacet minut. Bylo pozdě. Pan Bedřich zemřel ještě předtím, než ho stihli odvézt — srdeční selhání, řekl pak lékař, který přijel, nic víc se nedalo dělat, srdce bylo prostě unavené po tolika letech.

Co jsem se dozvěděl později, sbíral jsem to po kouskách — od sousedů, od syna paní Milady, který přijel ten večer z Brna, od samotné paní Milady, která se mi ještě dva roky po smrti manžela zastavovala u vrátnice na kus řeči, když šla s nákupem.

Pan Bedřich se narodil za první republiky v jedné vesnici na Vysočině, otec měl malé hospodářství, ale po válce přišly špatné roky a rodina se stěhovala za prací do Prahy. Dělal nádražáka, pak brigádníka na stavbách, a večer po práci chodíval zpívat do jednoho divadelního souboru, kde ho prý objevil jeden starší herec a vzal ho pod svá křídla. Jméno Bedřich Sokol si prý vymyslel sám, původně se jmenoval jinak, ale to jméno z dětství už nikdo z domu neznal, ani paní Milada mi ho nikdy neřekla, jako by to patřilo jinému člověku.

S Miladou se seznámil na natáčení jedné estrádní revue koncem čtyřicátých let a vzali se, jak mi řekla, posledního dne roku čtyřicet sedm. Než ji poznal, byl už jednou ženatý — první žena mu zemřela při porodu syna, kterého vychovával sám skoro deset let, než potkal Miladu. Ona mi jednou řekla: "Vzala jsem si ho s dítětem a s jizvou, kterou jsem nikdy neviděla, ale cítila jsem ji celý život."

Měli spolu další děti, část vlastních, část si vzali do pěstounské péče, protože prý věřili, že láska se nerozdává podle papírů. Jedna dcera jim zemřela, ještě jí nebyly dva roky. Druhá zahynula při nehodě zájezdového autobusu, který vezl farní skupinu na pouť. Syn sloužil v armádě a nevrátil se domů. Paní Milada o tom mluvila klidně, bez slz, jen ruce se jí při tom třásly nad igelitovou taškou, kterou pořád nesla, jako by ji nedokázala postavit na zem.

Pan Bedřich chodil každý měsíc na schůzku do farní charity na Vinohradech, psal dopisy lidem, co mu psali fanoušci ze starých dob, a jednou do roka pozval na dvorek domu děti z blízkého dětského domova a hrál jim ty tři akordy na kytaru. Vrátnice byla plná jeho pohlednic, co posílal odevšad, kam jel s Miladou na dovolenou — z Karlových Varů, z Mariánských Lázní, jednou až z Vysokých Tater.

Poslední, co jsem od něj slyšel zpívat, bylo na setkání domu předloni v listopadu, kdy soused z druhého patra oslavoval osmdesátiny. Pan Bedřich s paní Miladou stáli spolu u stolu s chlebíčky a zazpívali tu píseň o šťastných cestách, tu, co měl rád celý život, a všichni jsme tleskali, i když hlas mu už trochu selhával.

Za tři měsíce by slavili padesát let společného manželství.

Pohřeb byl na Olšanech, v úterý, pod velkým javorem. Přišlo skoro celé sousedství, i pár lidí, co ho poznali jen z té fotky v kovbojském klobouku na zdi. Paní Milada stála u hrobu v šedém kostýmku a v ruce držela tu samou igelitovou tašku — jen teď v ní byl malý kazetový přehrávač. Spustila ho na konci, tichou verzi té písně o šťastných cestách, a nikdo neřekl ani slovo, dokud nedozněla.

Po pohřbu jsem se vrátil na vrátnici. Na stole stála láhev meruňkovice, kterou mi nechal naposledy v prosinci, ještě neotevřená. Nechal jsem ji tam stát celý rok. Pak jsem ji otevřel sám, v tichu, a připil jsem panu Sokolovi na jeho šťastnou cestu.