Connect with us

CZ

Vývar od Ivany, zavařený se štítkem „úterý

Published

on

Chřipku jsem měla pořádnou, ne jen tak lehkou rýmičku. Dcera mi poslala odkaz na telefonickou poradnu a napsala: „vydrž, mami, pij hodně tekutin." Vývar mi nosila Ivana ze sedmičky – vlastní, ve sklenici od okurek, dvakrát za sebou. Za týden jsem byla zdravá. Ten odkaz jsem nikdy neotevřela.

Bydlím na Jižním Městě, v paneláku z osmdesátých let, kde výtah pořád páchne po starém linu a v přízemí čeká na majitele jeden nevyzvednutý balík z Zásilkovny už asi tři neděle. Jmenuji se Bohumila Vránová, je mi šedesát čtyři. Byla jsem třicet let recepční v poliklinice na Chodově – znám všechny možné diagnózy z doslechu, ale o vlastním životě jsem toho tak dobře nečetla.

Chtěla bych říct, že mě k tomu, abych si toho všimla, přivedla náhoda. Ale pravda je prostší: bydlím ve stejném domě, o patro výš, a ty dveře slyším, i když nechci.

Ten den jsem šla dolů pro poštu a slyšela jsem, jak paní Vránová – tedy Bohumila – leží za dveřmi a jen tiše kašle, jako by se bála, aby ji někdo neslyšel. Zaklepala jsem, tři rychlé údery, jak to vždycky dělám. Otevřela mi v županu, s obličejem barvy staré omítky.

„Vypadáte jak přejetá tramvají," řekla jsem místo pozdravu. „Máte horečku?"

„Osmatřicet šest."

„Tak vám zítra ještě něco přinesu. Lehněte si a nemluvte."

A přinesla jsem. Druhý den v jedenáct, s novou sklenicí – tentokrát s nudlemi, protože „samotný vývar je málo, potřebuje se do žaludku něco těžšího". Vařím podle babiččina receptu z Vysočiny, mrkev na dýlku, ne na kostičky, petržel, libeček. Takový vývar, po kterém se chce brečet, ale ne ze smutku – z něčeho, na co člověk nemá slovo.

Vídám se s Bohumilou dvanáct let. Přistěhovala se sem po smrti manžela, z většího bytu v Modřanech do tohohle malého dvoupokojáku. Znám ji tak, jak se znají sousedky z paneláku – to znamená, vím o ní všechno a nic zároveň. Vím, že pije čaj s medem, že má dceru v Ostravě a vnučku Terezku, jejíž fotku má na lednici přilepenou magnetkou ve tvaru jablka. Vím, že dcera volá v neděli, ale krátce.

Dvanáct let náš vztah vypadal takhle: dobrý den na chodbě, půjčený cukr v prosinci, přáníčko strčené pod dveře na svátek. Normální sousedské soužití. Žádné vylévání srdce, žádné závazky.

Až teď, když onemocněla, jsem si všimla něčeho, co jsem si předtím nechtěla přiznat ani já.

Dcera se jmenuje Renata a do Ostravy se odstěhovala před sedmi lety, za přítelem Filipem, dnešním manželem. Prý tam byla lepší práce, byt levnější, rodiče blíž. Bohumila jí říkala, že Praha má taky perspektivy a že by to měla blíž k ní. Ale pětadvacetiletá dcera matku, co třicet let seděla za přepážkou v poliklinice, neposlouchá.

První dva roky ještě ušly. Renata volala každých pár dní, jezdila na Štědrý den, posílala fotky Terezky z dovolené u Balatonu. Pak šla holčička do školky, Filip dostal povýšení, Renata začala pracovat na částečný úvazek v účetní firmě – a telefonáty se zkracovaly. Jednou týdně. Pak jednou za čtrnáct dní. Pak jen esemesky s emotikony místo hovoru.

Nehádaly se. To by bylo jednodušší, protože pak člověk aspoň ví, že něco nesedí. Prostě jen postupně utichaly. Jako rádio, které někdo každý týden ztlumí o jeden dílek – rozdíl neslyšíte, ale jednou sedíte v tichu a nevíte, kdy hudba doopravdy zmizela.

Když Bohumila onemocněla, napsala dceři krátce: „Renato, mám chřipku, ležím." Odpověď přišla po hodině. Odkaz na e-recept a telefonickou poradnu. „Vydrž, mami, pij hodně tekutin." Ani se nezeptala, jestli má něco v lednici.

Čtvrtý den nemoci, když horečka konečně klesla pod osmatřicet, jsem k ní nešla jen s vývarem. Přinesla jsem čaj s medem a lipovým květem v termosce, aby nemusela vstávat do kuchyně. Sedla jsem si na židli v předsíni, abych ji – kdyby náhodou – nenakazila zpátky, a přes zavřené dveře do ložnice jsem řekla:

„Bohumilo, já vím, že mi do toho nic není. Ale kdy tu naposledy byla vaše dcera?"

Chvíli bylo za dveřmi ticho. Pak jsem uslyšela, jak se přehrabuje v peřině, jako by hledala, kam dát ruce.

„Na Vánoce," řekla. „Loni."

Spočítala jsem si to zpaměti – devět měsíců. Neřekla jsem nic, jen jsem čaj postavila na stoličku vedle dveří tak, aby na něj dosáhla, aniž by musela vstát.

Druhý den mi zazvonil telefon – volala Renata. Prý jí soused, pan Kadlec z pátého patra, napsal na Facebooku, že „vaše máma je nemocná a leží tam sama, jestli o tom víte". Byla nervózní, mluvila rychle, ptala se, jestli má volat sanitku. Řekla jsem jí jen, že horečka klesá, že vývar má a že by možná neuškodilo přijet se podívat sama, ne poslat odkaz.

Přijela o víkendu. Slyšela jsem to z chodby – kufřík na kolečkách, klíče, hlas Terezky, která volala „babi!" ještě než se dveře úplně otevřely. Zůstaly tři dny. V pondělí ráno, když jsem šla na trh na Chodovskou tvrz pro brambory, potkala jsem Renatu v hale, s igelitkou plnou léků z lékárny a s očima červenýma od pláče nebo nevyspání, to se nedalo poznat.

„Paní Ivano," řekla mi – i ona si spletla jméno, protože sousedi jméno nikdy pořádně nezapamatují – „vy jste ta, co jí nosila vývar?"

Přikývla jsem.

„Já jsem myslela, že má… že má všechno v pořádku. Že stačí, když zavolám. Že když jí pošlu odkaz na lékaře, tak jsem se postarala."

Neřekla jsem jí, že se mýlí. Řekla jsem jen, že vývar se nedá poslat esemeskou.

O čtrnáct dní později přišla Bohumila k mým dveřím – poprvé za dvanáct let sama, s prázdnou sklenicí od okurek v ruce a s papírovou taškou, ve které měla domácí bábovku.

„Renata mi koupila letenku," řekla. „Teda vlastně jízdenku, vlak. Bude jezdit jednou za měsíc, ne o svátcích, normálně, v týdnu. A zařídila mi tísňové tlačítko, tamto s tou aplikací pro seniory, co se nosí na krku."

Podala mi tašku s bábovkou.

„A tohle je za ten vývar. Vím, že to není totéž. Ale chtěla jsem aspoň něco vrátit."

Vzala jsem tašku a řekla jsem, že příští úterý zase uvařím, protože v lednici mi zbyla polovina slepice a stejně by se zkazila. Bohumila se na to jen usmála a řekla, že v úterý má zrovna přijet Renata.

Sklenici od vývaru mi vrátila umytou, se štítkem, který si sama nalepila – bez data, jen s nápisem „Ivaně, díky". Tu sklenici mám doteď v kuchyňské skříňce, mezi ostatními. Používám ji na okurky.

Click to comment

Leave a Reply

Ваша e-mail адреса не оприлюднюватиметься. Обов’язкові поля позначені *

4 + дев'ять =

Також цікаво:

HU8 хвилин ago

Balassa Elemér óráira a nap is beigazíthatta volna magát.

Hatkor kelt, mindig hatkor, ébresztőóra nélkül – a teste egyszerűen tudta. Reggeli hétkor: két szelet zsíros kenyér, erős tea. Nyolckor...

CZ18 хвилин ago

Vývar od Ivany, zavařený se štítkem „úterý

Chřipku jsem měla pořádnou, ne jen tak lehkou rýmičku. Dcera mi poslala odkaz na telefonickou poradnu a napsala: „vydrž, mami,...

CZ18 хвилин ago

Vývar od Ivany, zavařený se štítkem „úterý

Chřipku jsem měla pořádnou, ne jen tak lehkou rýmičku. Dcera mi poslala odkaz na telefonickou poradnu a napsala: „vydrž, mami,...

UA23 хвилини ago

Кіт, якого повертали тричі, або чому Гриць мовчав два тижні

У картці на дверцятах вольєра номер шість стояло вже три позначки. Не про щеплення. Про повернення. Волонтерка Оксана востаннє вивела...

DE2 години ago

Das Sparbuch von Marlene Hoffmann

Ich arbeite seit sechzehn Jahren als Kassiererin bei der Volksbank in Lüneburg, Filiale am Marktplatz, und man glaubt gar nicht,...

UA2 години ago

Наш сусід виявив украдені документи на квартиру за годину до дня народження онука

Мене звати Олег Гринчук, мені шістдесят два роки, я живу в панельній дев'ятиповерхівці на Троєщині вже двадцять три роки. Працюю...

DE2 години ago

Der Zaun in Wetterau

„Mutter, dieses Jahr schaff ich es wieder nicht, in Nürnberg vorbeizukommen." Renate Brandstetter sagte es am Telefon, den Blick auf...

DE2 години ago

Viktors kaltes Herz

Ich heiße Viktor Zerbe, bin achtunddreißig Jahre alt und fahre seit elf Jahren einen Rettungswagen in Bielefeld. Ich bin keine...