Půjčka, která měla být jednoduchá

Radim si myslel, že když má člověk autoservis ve Zlíně, dvě nemovitosti na hypotéku a manželku o jedenáct let mladší, tak už ho nic nepřekvapí. Spletl se. Vlastně se spletl hned dvakrát — nejdřív v tom, že by ho něco mohlo překvapit, a podruhé v tom, že svůj život zná.

S Petrou se seznámil na firemním večírku v Luhačovicích. Ona tam byla s kamarádkou, on řešil servisní prohlídku pro jednoho klienta z Vizovic. Dali se do řeči u baru, padla zmínka o tom, že nikdy neslyšela pořádně hrát cimbálovku naživo. Radim ji pozval příští pátek na hody do Kunovic. Vzala to.

Vzala si pak i jeho.

První roky vypadaly, že to je přesně ten příběh, co si lidi vyprávějí u piva: úspěšný chlap, hezká ženská, dům kousek za Zlínem, auto, co se nestydí zaparkovat před radnicí. Petra pořád opakovala, že jí na penězích nezáleží. A Radim jí věřil, protože to říkala s takovou samozřejmostí, až se styděl, že ho vůbec napadlo o tom pochybovat.

Pak přišel Patrik.

Fyzioterapeut z rehabilitačního centra v centru Zlína, kde si Petra chodila léčit záda. Vysoký, s rukama, co vypadaly, že umí víc než jen ukázat cvik na rotátorovou manžetu. Petra tam začala jezdit třikrát týdně.

Doma se pořád usmívala, ale jinak. Jako když se člověk dívá na reklamu na zubní pastu — úsměv je tam, jenom oči ne.

První návrh přišel od Patrika.

„Tak se prostě rozveď,“ řekl jí jednou v sauně.

Petra si ten nápad chvíli převalovala v hlavě. Pak se ozvala jako účetní, co kontroluje rozpočet.

„Když se s ním rozvedu, dostanu tak polovinu majetku. Možná míň — máme předmanželskou smlouvu, kterou jsem podepsala, když jsem byla mladá a zamilovaná. Autoservis funguje dobře. Za pět let bude mít hodnotu úplně jinde. Musela bych čekat, sbírat důkazy o nevěře… to je roky soudů. Nebo…“

Nedopověděla.

Patrik se na ni podíval přes okraj ručníku a docvaklo mu to.

Plán se rodil pomalu. Petra věděla, že Radim jezdí každý měsíc na Moravu, na Slapy, zkontrolovat loď, co tam měl od loňska. Čtyřicetiletá motorová jachta, spíš opravárenský projekt než luxus, ale Radim na ní trávil víkendy, montoval tam nové čidlo hladiny oleje, opravoval kormidlo, vyměňoval lana.

„Vezmeš mě s sebou?“ zeptala se jednou večer, když Radim balil montérky.

Radim se zastavil. Petra na vodu nikdy nechtěla. Dělalo se jí špatně i na přívozu v Bílé. Ale říkala to tak mile, s hlavou nakloněnou na stranu, s rukou na jeho předloktí. Nevěděl proč, ale dojalo ho to.

„Zeptáš se mě, proč najednou chci jet, a já ti řeknu, že chci být s tebou,“ řekla. „To bude pravda. Jenom ne celá.“

Nedořekla to nahlas. Řekla jen: „Jasně, pojedeme. V sobotu ráno?“

Slapy byly koncem léta tmavé a tiché. Vrátili se z plavby pozdě večer, když se nad přehradou snesla mlha. Radim stál u kormidla a řešil, že benzínový ukazatel zase ukazuje nesmysly. Petra seděla na lavici a psala něco na mobilu. Tvář se jí svítila displejem, když se za ní otevřely dveře kajuty.

Radim se otočil.

Na střeše nástavby stál Patrik. V ruce držel elektrickou lanovou bránu. Vedle něj se krčil Radoš, noční hlídač z přístavu, se svazkem lan.

„Co tady dělá…“ začal Radim, ale v tu chvíli ho zezadu udeřili páskem hozeným kolem krku. Všechno se stalo, než stačil pochopit, že ho tahají na podlahu.

Svalili ho na palubu, svázali ruce za zády stahovací páskou, přes hlavu mu přetáhli černý pytel. Někdo mu držel nohy. Radim cítil, jak mu na kotníky vážou řetěz, studený a těžký, každý článek mu tlačil do kůže.

„Proč?“ vyhrkl. Víc nezvládl.

Petra stála opodál. To poznal po parfému — ten, co mu ho loni koupila k narozeninám. Vůně, co mu měla připomínat dovolenou.

Odpověděla mu na otázku, kterou si asi ani neuvědomil, že jí pokládá:

„Protože už nechci čekat.“

Pak si vzpomněl, že jí ráno u auta řekl, že musí počkat, až mu přijde povolení na rekonstrukci dílny u Vizovic, že letos nepojedou do Chorvatska, že musí dávat pozor na úroky. Počkat. Počkat. Počkat.

Řetěz dotáhli. Radim uslyšel, jak kov škrtá o hliník okraje paluby. Někdo mu strhl pytel z hlavy. Petra stála nad ním. V jedné ruce držela láhev vína z palubního baru, v druhé mobil, kterým si točila.

„Heleď,“ řekl jí. „Nemusíš to dělat. Všechno ti dám. Všechno.“

Petra se usmála. Ten úsměv z reklamy na zubní pastu.

„Vždyť právě o to jde, Radime. Všechno mi dáš.“

Kývla na Patrika. Ten převrátil pětilitrovou bandasku s nemrznoucí směsí, co stála u zábradlí. Kapalina se rozlila po palubě, studená a mastná. Radim cítil, jak mu stéká po boku.

Nervozně se rozhlédl. Na břehu viděl poslední osvětlený bar u hráze, pár metrů od mola. Někdo tam vyléval kýbl s vodou do trávy. Nikdo se neotočil.

Patrik a Radoš ho zvedli. Radim kopl, ale s řetězem na nohou to nešlo. Pak ho něco tvrdě udeřilo do spánku a paluba se mu rozjela pod nohama.

Poslední, co viděl, bylo sklo na hladině — světlo z baru, co se odráželo od černé vody, a Petřin siluetu u zábradlí, jak se dívá dolů.

Ránu o vodu už nevnímal.

První náraz málem utrhl nohu. Řetěz se napnul, lodní dno nad ním zabubnovalo a on cítil, jak ho kov táhne ke dnu. Levá bota se mu vyzula. Voda byla ledová, tma naprostá. Jediné, co slyšel, byl zvuk vlastní krve v uších a lodní šroub, co se půl metru od jeho hlavy prudce zvedal — loď se dávala zpátky do pohybu.

Právě ten zvuk ho zachránil. Věci do sebe zapadly, jako když v dílně sekne výpadek proudu a najednou slyšíte jenom ticho: Patrik s Radošem nebyli námořníci. Řetěz uvázali ke kotvě špatně — obtočili ho kolem oka volným uzlem, co sám sklouzne. Navíc nechali na palubě ležet Radimovy montérky a s nimi jeho nůž s čepelí z tvrzené oceli.

Ale nůž byl tam nahoře, ne u něj.

Radim sebou trhl. Řetěz povolil o centimetr, dva. Voda ho stahovala, ale levý kotník měl volnější. Zkroutil se jako při záchraně tonoucího, přitáhl kolena k hrudi, levou rukou nahmatal smyčku. Páteř mu rupla, loket narazil do vlastního žebra, ale podařilo se mu provléct nohu.

Řetěz i s kotvou zmizel v hloubce.

Zbývaly ruce. Stahovací páska — policajtská, široká, levná. Zlomil ji tak, jak mu kdysi ukazoval kamarád hasič: ruce před sebe, prudce k sobě, palce k sobě, lokty od sebe. Jak se ozvalo prásknutí, nevěděl. V tu chvíli myslel jenom na jedno: nahoru.

Vynořil se padesát metrů od břehu, mezi mrtvým rákosím a dřevěnou lávkou. Loď už byla pryč, jen červené světlo na zádi se vzdalovalo k hrázi.

Z posledních sil doplaval k molu. Převalil se na prkna a zůstal ležet. Nad ním stáli dva rybáři, co se chytali mušlí na umělé světlo. Mlčeli.

Pak jeden vytáhl mobil a zavolal záchranku.

Policie ho našla na lavičce v kempu, zabaleného do cizí deky. Kolem úst měl zaschlou krev z rány na tváři. Kýval se dopředu a dozadu.

„Vy jste…“ začal policista.

Radim zvedl hlavu. Řekl jenom: „Zkontrolujte loď. Mají tam vysílačku, vysílačku na kanálu šestnáct. A ona točila video. Ona si to točila!“

To, co se dělo potom, už Radim zná jen z protokolů. Petra v přístavu ohlásila, že přítel zůstal na vodě, že se kvůli porouchanému motoru museli vrátit a on se asi vydal hledat pomoc. Druhý den ráno nahlásila, že nepřišel domů. Smutně to řekla, s tiskovým prohlášením a smutečním věncem, co poslala do místního kostela.

Pátralo se dva dny. Našli jen botu na hladině.

Pak jí u dveří zazvonili kriminalisté. Petra otevřela v županu, s hrnkem ranní kávy v ruce.

„Dobrý den, paní Nerudová. Víme, že je to těžké, ale máme pár doplňujících otázek ohledně lodi.“

„Samozřejmě, pojďte dál.“

Nechala je do kuchyně. Nebyli tam dlouho. Jeden z nich vytáhl z desek tablet a položil ho před ni na stůl, vedle mísy s jablky z trhu na Jižních Svazích.

„Poznáváte to?“

Na obrazovce běželo video z lodní kamery. Radim ji na jaře nainstaloval kvůli krádežím, co se staly na mole. Kamera zabírala palubu z rohu nástavby. Dívala se, jak Patrik utahuje řetěz kolem Radimových nohou. Jak Petra stojí nad ním s telefonem a natáčí si to. Jak na ni muž dole kouká a ptá se jí: „Proč?“

A jak mu odpovídá.

Petra se podívala na policistu. Pak na tablet. Pak z misky vzala jablko a pustila ho. Kutálelo se po stole a spadlo na podlahu.

„To je fake,“ řekla.

Druhý kriminalista z kapsy vytáhl igelitový sáček. V něm byl mobil. Její mobil. Ten, kterým si smrt svého muže natáčela.

„Reporting. Nahrávání uložené v cloudu. Všechno tam je. Nemusíte nic říkat, ale…“

Nedokončil, protože Petra se rozesmála. Ne nahlas. Krátce.

Vzali ji do vazby. Patrika zadrželi téhož odpoledne v Děčíně na nádraží, když si na peróně chtěl koupit jízdenku do Německa. Radoš se přihlásil sám, když ho ukázali ve zprávách.

Soud trval tři dny. Petra dostala 19 let, Patrik 22, Radoš 7. Důkazy — video, hovory, výpisy z banky, desetitisícové částky převedené z Petřina účtu na Radošův. Nic z toho nemohla popřít.

Radim se k soudu dostavil s berlí, obličej pořád v modřinách. Seděl vzadu, mezi novináři. Když ho chtěli vyvolat jako svědka, zvedl se. Než začal mluvit, podíval se na Petru.

Vypadala pořád stejně. Vlasy svázané do drdolu, bílé tričko, ve tváři klid. Jakoby se jí to celé netýkalo.

Radim nesvědčil o tom, co se stalo. Většinou odpovídal na otázky obhájkyně, suše, k věci. Jen jednou se ho zeptali, proč si myslí, že to Petra udělala.

„Protože jsem jí řekl, že musí počkat,“ odpověděl.

Po rozsudku ho venku čekali rybáři, co ho tenkrát vytáhli. Jeden z nich, dlouhán s rukama od ramen pokrytýma neoprénem, mu podal cigaretu.

„Tak co, dal vám to vaše auto, co jste slíbil?“

Radim se na něj nechápavě podíval.

„Tenkrát jsme si mysleli, že blouzníte. Pořád jste opakoval: za odměnu půjčím auto, za odměnu auto. Tak se ptáme.“

Radim se pousmál.

„Řekl jsem: za odměnu. Ne auto. Za odměnu vám zaplatím dovolenou. Vzduch. Teplo. Slapy, kde nebudou mít co pohledávat moje exmanželky.“

Rybáři se zasmáli.

O týden později jim z účtu Radimovy firmy odešla částka 78 400 korun. Rezervace pro dva, deset dní, Kréta. Dvě sedadla u okna. Nikdo z nich se nezeptal, proč posílá peníze zrovna jim. Ale jednou navečer, když se vracel z dílny, našel na rohožce u branky lahev slivovice a krabičku křupavých ryb z místního obchodu.

Na zprávě stálo: „Za bóji.“

Podepsaní: „Ti dva, co neumějí plavat.“

Radim tu lahev postavil do police v dílně, mezi olej na převodovky a krabici se starými řemeny. Pak vzal z pracovního stolu smlouvu o převodu nemovitosti, co mu den po pohřbu stihla poslat účetní — maličkost, na kterou už neměl myslet. Roztrhal ji na čtvrtiny a hodil do kanystru na spálený olej.

Z okna viděl statek na kopci, co ho kdysi chtěl prodat. Žlutá fasáda, dole pod okny hromada cihel z loňského bourání.

„Tak co,“ řekl nahlas psovi ze sousedství, který se mu zase pověsil za plotem. „Půjčím ti loděnici?“

Pes zakňučel.

Radim zavřel vrata dílny na závoru a šel domů. Klíče nechal viset na hřebíku vedle elektroměru.

Konečně se nemusel o nic starat.