Účetnice od Kavárny Na Rohu

Pracuju jako účetní na volné noze už jedenáct let a kavárnu U Fabiána v Olomouci mám jako klienta od jejího prvního dne. Znám tam každou fakturu, každé zpoždění platby dodavateli, a taky znám Fabiánovu tchyni, paní Bártovou, líp, než bych si přál. Chodí tam skoro denně, sedá si ke stolku u výlohy, objedná si turka a čeká, až přijde vhodná chvíle rozsekat dceřina manžela na kousky.

Ten den jsem tam byla kvůli uzávěrce za srpen. Venku bylo dusno, kaštany před Envelopou už shazovaly první nezralé plody a někdo je z rozpustilosti kopal do kanálu — slyšela jsem to dunění celou dobu, co jsem seděla u počítače v rohu za barem. Fabián počítal tržbu z víkendu, dcera paní Bártové, Klára, utírala baru a jejich čtyřletý syn si stavěl věž z kostek cukru, které bral z misky na výčepu.

Paní Bártová přišla v půl jedné, jako obvykle s tou svou kabelkou, co vypadá, jako by v ní nosila dokumenty k soudnímu sporu, ne kapesník a klíče. Sedla si, objednala si turka, a hned si vzala na paškál to, jak Fabián vede kavárnu — že prý dluží nájem, že prý si nezaslouží mít v pronájmu takový podnik na Dolním náměstí, že Klára by měla „přemýšlet, jestli tohle je manžel, se kterým chce stárnout".

Fabián nezvedl hlas. To bylo na něm zvláštní — čekala jsem výbuch, ale on jen odložil bankovky, které počítal, srovnal je do gumičky a řekl: „Paní Bártová, dneska tady prosím nebudeme řešit moje dluhy před hosty." Ukázal bradou k páru u okna, co si objednával croissanty.

Ona se zasmála, takovým tím smíchem, co nemá s humorem nic společného, a řekla nahlas, přes celou kavárnu, že „Klára by si zasloužila někoho, kdo umí počítat, ne někoho, kdo počítá kostky cukru pro svýho syna, protože na hračky nezbylo."

Klára se zastavila s hadrem v ruce. Podívala jsem se na ni — vlastně jsem se dívala hlavně na to, jak jí zbělely klouby na prstech, kterými svírala ten hadr. Byla jsem tam kvůli číslům, ne kvůli tomuhle, ale odejít jsem taky nemohla, protože jsem měla otevřenou účetní sestavu na displeji a Fabián by za pět minut potřeboval podpis.

Řekla to potichu, ale tak, že to slyšeli i ti dva u okna: „Mami, buď přestaneš, nebo si zaplať kávu a jdi domů. Vybírej."

Bártová vstala tak prudce, že se turek rozlil po ubrousku. Řekla, že si to nenechá líbit, že přišla o dceru „kvůli tomuhle nešikovi", sáhla po kabelce a odešla, aniž zaplatila. Klára jí nezavolala, ať se vrátí. Jen vzala ten mokrý ubrousek, hodila ho do koše a pokračovala v utírání baru — stejným tempem jako předtím, jako by se nic nestalo, jenom teď měla trochu jinak nakloněnou bradu.

Za dva týdny jsem přišla znovu, tentokrát kvůli platbám za energie, protě přišlo vyúčtování od Pražské plynárenské a Fabián chtěl vědět, jestli má reklamovat přeplatek. Klára mezitím vytáhla ze skříňky za barem šedou plastovou složku, takovou, jaké se prodávají v papírnictví za pár korun, a položila ji na stůl vedle mého notebooku.

„Můžete mi pomoct s tímhle, než odejdete?" zeptala se. V složce byly papíry k pronájmu druhého prostoru, o kus dál na náměstí, kde bývala cukrárna, co zkrachovala na jaře. Klára chtěla otevřít vlastní podnik — jen svůj, bez Fabiánova jména ve smlouvě, a hlavně bez toho, aby matka věděla, kde bude sedět.

Zeptala jsem se, proč to řeší takhle potají. Řekla, že matka jí volá čtyřikrát denně, že po tom incidentu v kavárně přestala platit nájem za byt, ve kterém bydlela předtím Klářina babička a který Bártová vlastní — protipoloha, jak Klára poznamenala, protipoloha k tomu manželovi, co prý „nikam nepatří". Klára v tom bytě bydlela dřív, než se vdala, a pořád tam měla část věcí, hlavně knihy po babičce.

Podepsala smlouvu o pronájmu ten samý týden. Vzala si úvěr od České spořitelny na sto dvacet tisíc korun na vybavení — vlastním jménem, ne přes rodinnou firmu, ne přes matku. Řekla mi, že chce, aby splátka chodila z jejího účtu a nikoho jiného, protože „ať to dopadne, jak chce, ať aspoň vím, že je to moje".

Bártová se to dozvěděla přes sousedku, ne od Kláry. Přišla do kavárny naposledy v listopadu, v den, kdy venku poprvé sněžilo tak, že to vydrželo ležet na chodníku. Fabián stál za barem, Klára byla zrovna u dodavatele pro objednávku vánočních věnců na výzdobu. Bártová se posadila na stejné místo jako vždycky a čekala.

Když Klára přišla, matka na ni jen řekla: „Slyšela jsem, že si otvíráš cukrárnu. Beze mě."

Klára postavila krabici s věnci na zem. „Ne beze mě, mami. Beze mě a bez tebe u toho." A pak jí položila na stůl klíče — ne od nové cukrárny, ale od bytu po babičce. „Nájem, co jsi mi posílala každý měsíc jako výmluvu, že tam ‚hlídáš' mé věci — končí. Stěhuju je pryč do soboty. A byt si běž pronajmout někomu jinému, komu budeš moct volat čtyřikrát denně."

Bártová neřekla nic. Vstala, zaplatila poprvé za těch jedenáct let, co jsem tam chodila, a odešla. Fabián za barem jenom otřel sklenici, kterou už měl dávno suchou, a podíval se na mě, jestli jsem to celé zapsala do svých čísel — nezapsala, tohle číslům nepatřilo.

Cukrárna se jmenuje U Kláry a otevřela na začátku prosince. Byla jsem tam na uzávěrce prvního měsíce provozu — vybrala splátku úvěru přesně na den, bez zpoždění, a účet vedla odděleně od kavárny, jak si předsevzala. Bártová tam nepřišla ani jednou. Klára o ní nemluví, jen jednou, když jsme sčítaly tržbu, řekla, že spí líp, než spala poslední tři roky.