Konvice, co nikdy nevystydla

Jmenuji se Radka Bartošová, bydlím na sídlišti v Pardubicích, ve stejném paneláku už osmadvacet let, a naproti přes chodbu, ve dvaadvacítce, bydlela paní Vlasta Nováková se svým synem Liborem. Byla to sousedka, ne kamarádka – takový vztah, kdy si vyměníte pár vět u schránek, půjčíte cukr, když dojde, a víte o sobě víc, než byste čekali, i když spolu nikdy neposedíte u kávy.

Libor jí vozil nákupy každou sobotu dopolední. Slýchávala jsem to přes zeď – klapnutí dveří výtahu kolem desáté, šustění igelitek, a pak ten její hlas, trochu chraplavý, jak ho vítala: „Zase jsi koupil to pečivo, co nemám ráda.“ A on jí na to vždycky něco odsekl, ale s takovým podtónem, že bylo jasné, že se spolu škádlí už léta a nikomu z nich to nevadí.

Naposledy jsem paní Novákovou viděla vlastně náhodou, na konci srpna, u kontejnerů na tříděný odpad. Nesla jen sáček s papírem, ale zastavila se, opřela se o okraj plechového koše a povídá: „Vy jste zase přibrala tašku plnou knih, paní Bartošová? To vám ta penze na čtení stačí?“ Smála jsem se s ní. Nevěděla jsem, že to je poslední rozhovor, který spolu povedeme – a možná to nevěděla ani ona.

O tři týdny později přijela sanitka. Bylo pozdě večer, něco po jedenácté, a světla z majáku se míhala po stropě mojí ložnice tak, že jsem se probudila dřív, než zazvonil telefon od sousedky ze čtvrtého patra, která mi to oznámila ráno. Mrtvice, ve spánku. Libor ji našel v neděli, když jí jako obvykle nesl housky.

Pohřeb byl v obřadní síni na Hřbitově Farní v Pardubicích, na začátku září, takový den, kdy je ještě teplo, ale stromy už mají ten unavený, práchnivějící list. Přišla jsem, protože jsem cítila, že bych měla, i když jsme si s Vlastou nikdy nebyly nijak zvlášť blízké. Sedla jsem si do třetí řady, mezi dvě ženy, co jsem vůbec neznala – asi kolegyně z bývalé práce, soudě podle věnce s nápisem od zaměstnanců prádelny.

Libor stál celou dobu u rakve a nehýbal se. Neplakal nahlas, jenom jednou si sáhl do kapsy saka a vytáhl vyžehlený, přeložený kapesník – takový, co člověk nosí spíš pro jistotu než proto, že by ho čekal použít. Držel ho v ruce celou řeč faráře, aniž by si otřel jediné oko, jako by ho tam měl jen proto, že mu ho matka kdysi dala se slovy, že se to sluší.

Po obřadu, venku před síní, jsem k němu přistoupila jen na chvíli, abych vyslovila kondolenci. A on mi řekl něco, co jsem si od té doby nesla v hlavě dobrý týden. „Víte, co je nejhorší? Že jsem jí v neděli chtěl koupit místo housek koláč. Napadlo mě to už v pátek. A pak jsem si řekl, počkám do příště, aby to bylo překvapení.“ Odmlčel se, díval se kamsi za mě, na parkoviště. „Žádné příště nebude.“

Trvalo mu skoro měsíc, než byt matky vůbec otevřel. Věděla jsem to, protože jsem denně chodila kolem těch dveří s klíči od schránky v ruce a viděla, že zámek je pořád stejný, žádná nová visačka od realitky, nic. Až jednou v říjnu, v sobotu dopoledne – přesně v tu hodinu, kdy tam kdysi nosil housky – jsem ho zahlédla, jak stojí přede dveřmi s krabicí od bot v podpaží.

Otevřel, a slyšela jsem, jak dovnitř vešel a nezavřel za sebou úplně. Šla jsem si vynést odpadky, jen abych měla důvod projít kolem, a v pootevřených dveřích jsem zahlédla kuchyň – konvici na sporáku, tu starou smaltovanou, oranžovou, kterou jsem u Vlasty vídala roky. Libor v ní zrovna nalil vodu a zapálil plamen. Postavil na stůl dva hrnky. Jeden pro sebe. Druhý prázdný, na místo, kde ona vždycky sedávala.

Nešla jsem dovnitř, to nebylo moje místo. Jenom jsem se u dveří na chviličku zastavila, řekla mu, ať dá vědět, kdyby něco potřeboval, a on přikývl a poděkoval. Než jsem odešla, všimla jsem si na lince otevřené krabice od bot – byly v ní staré dopisy, nějaké fotky a sešitový diář s gumičkou, ročník musel být z devadesátek podle obálky.

O pár dní později jsem ho potkala u schránek, měl v ruce ten samý sešitový diář. Řekl mi, že v něm našel poznámky, které si matka psala – kdy komu poslala přání k narozeninám, co komu koupila k Vánocům, kolik dala vnoučatům do obálky. A na poslední popsané straně, z léta, jedna věta: „Libor zase zapomněl housky koupit včas, ale stejně mu to odpustím, protože mě má rád po svém.“

Prodávat byt nakonec nechtěl. Řekl mi to v listopadu, když jsme se potkali dole u poštovních schránek a on zrovna vhazoval obálku s razítkem katastrálního úřadu. Přepsal byt na sebe, notářsky, se všemi papíry, jak se patří – ne proto, že by ho potřeboval, bydlel ve svém ve Zlíchově, ale protože nechtěl, aby ho po letech koupil někdo cizí a předělal tu kuchyň na něco jiného.

Teď tam jezdí každou druhou sobotu. Vím to, protože slyším přes zeď to stejné klapnutí výtahu kolem desáté. Jenom už nenese igelitky s houskami. Nosí jen tu krabici od bot, čte si v ní, uvaří si čaj v té staré konvici a na hodinu si sedne ke stolu, k tomu druhému, prázdnému hrnku, který od té doby nikdy neuklidil zpátky do skříňky.