Dvě stě padesát hodin, matko

Tereza seděla v kuchyni na sídlišti Lesná v Brně, byla půl čtvrté ráno, a za oknem svítila jediná rozsvícená lampa na parkovišti. Syn Vojta měl sedm týdnů a pil už čtyřicet minut, pomalu usínal u prsu, pak se zase probudil a začal znovu. Rádio v kuchyni mlčelo, protože ho vypnula, aby neprobudila manžela Davida, který měl v šest ranní směnu v servisu na Cejlu.

Bolelo ji rameno od toho, jak celou noc seděla nakřivo v křesle. Měla popraskané bradavky a mast, kterou jí doporučila laktační poradkyně, už došla. Na stole ležel lístek od tchyně Jarmily, napsaný tužkou: „Dej mu umělé, ať se konečně vyspíš, já jsem vás tři taky odkojila šest neděl a bylo to.“ Tereza ten lístek přečetla potřetí a pořád jí nedávalo smysl, proč to bolí víc než ty popraskané bradavky.

Sousedka z vedlejšího patra, paní Vránová, jí minulý týden na chodbě řekla: „Aspoň ušetříte za Sunar, to je dneska skoro sedm set korun na plechovku.“ Tereza se tenkrát jen usmála a řekla, že jo, je to výhoda. Neřekla jí, že tu noc spala dohromady dvě hodiny a patnáct minut, protože si to ráno spočítala podle mobilu.

David vstal v pět, uviděl ji v křesle se spícím Vojtou na hrudi a mlčky jí uvařil kafe, i když věděl, že ho beztak nestihne vypít teplé. Postavil hrnek vedle ní na stolek, kde ještě ležel ten lístek od matky, a na chvíli se zastavil.

„Mami zase psala?“ zeptal se.

„Jo.“

„Nečti to.“

„Už jsem.“

David si vzal klíčky od auta a u dveří se otočil. „Ty víš, že nemusíš nic dokazovat.“

Tereza hleděla na synova pootevřená ústa, na tu drobnou pěstičku opřenou o její žebra, a neřekla nic, protože v tu chvíli kdyby promluvila, tak by se rozbrečela, a to nechtěla, aby slyšel.

Tu noc si poprvé začala psát sešit — do jednoho sloupce, kolikrát v noci vstala, do druhého kolik hodin spala. Řekla si, že to dělá jen ze zvědavosti, že chce vědět, na čem je. Za ten týden jí vyšlo dvacet hodin spánku místo obvyklých čtyřiceti devíti. Dvacet devět hodin chybělo. Zavřela sešit a schovala ho do zásuvky s kuchyňskými utěrkami, aby na něj David nenarazil a nedělal si starosti.

Sešit si vedla dál, týden po týdnu, i když se únava postupně měnila v rutinu. Vojtovi bylo pět měsíců, když si poprvé po ránu uvědomila, že si už nepamatuje, jak chutná spánek bez přerušení.

Na kontrolu k pediatričce na Lidické přišla, když mu bylo osm měsíců. Doktorka Součková ho zvážila, podívala se do grafu a řekla, že přibírá dobře, že je všechno v pořádku. Tereza se zeptala, jestli má končit, protože už to prý trvá moc dlouho. Doktorka na ni podívala přes brýle a řekla: „Kdo vám tohle řekl?“

„Tchyně.“

„A vy chcete přestat?“

Tereza chvíli mlčela, pak zavrtěla hlavou.

Ten večer sečetla celý sešit od začátku: dvě stě padesát hodin spánku za posledních osm měsíců, místo obvyklých čtyř set. Sto padesát hodin chybělo. Napsala to číslo na papírek a položila ho vedle lístku od Jarmily, aby je měla vedle sebe.

Na vánoční návštěvě u tchyně v Tišnově to vybuchlo. Vojtovi bylo rok, Jarmila nandávala bramborový salát a prohodila přes stůl: „Kojíš pořád? Vždyť mu bude rok, vypadáš jako stín, podívej se na sebe.“ Tereza odložila lžíci.

„Mami,“ ozval se David varovně.

„Ne, nech ji mluvit,“ řekla Tereza klidně. Vytáhla z kabelky ten papírek se sto padesáti hodinami a položila ho na ubrus vedle mísy se salátem. „Tohle jsou hodiny spánku, co mi za posledních osm měsíců chybí. Spočítala jsem si to, protože jsem chtěla vědět, co přesně mě to stojí. Sto padesát hodin, mami. A vím přesně, kolikrát jsi mi říkala, ať přestanu — za poslední rok to bylo jedenáctkrát, protože jsem si to taky psala.“

Jarmila ztichla s naběračkou v ruce.

„Nekojím, protože je to zadarmo,“ pokračovala Tereza. „Kojím, protože jsem se tak rozhodla, a to rozhodnutí je moje, ne tvoje. Až budu chtít skončit, skončím — a bude to proto, že to tak chci já a Vojta, ne proto, že mi to někdo napsal na lístek tužkou.“

Nikdo u stolu nepromluvil. Vojta, který už uměl sedět sám v dětské židličce, si strkal do pusy kousek rohlíku a spokojeně broukal.

David vzal Terezu za ruku pod stolem.

Jarmila odložila naběračku, otřela si ruce do zástěry a po chvíli řekla potichu: „Nevěděla jsem o těch hodinách.“

„Teď to víš,“ řekla Tereza.

Odkojila Vojtu nakonec do čtrnácti měsíců. Skončila sama, jednoho dubnového rána, kdy si k prsu už nechtěl a místo toho si natahoval ruce k hrnku s pitíčkem na stole. Tereza mu hrnek podala, pak sedla na podlahu kuchyně a vytáhla z police krabici s jeho prvními botičkami. Dovnitř, k botičkám, uložila ten lístek od Jarmily i papírek se sto padesáti hodinami, oba kousky papíru vedle sebe, přesně tak, jak je kdysi položila na stůl. Víko krabice zacvakla a postavila ji zpátky na polici, mezi fotoalba.