Myčka na Rokycanské

Jarmila Dvořáková si otírala ruce o zástěru a dívala se přes sklo mycího boxu, jak její zeť Radek zapojuje nový kompresor — ten samý, koupený za její peníze před třemi lety.

Tehdy prodala babiččinu chalupu v Kasejovicích, osm set tisíc korun, a vložila všechno do posledního haléře do téhle myčky na okraji Plzně, kousek od Rokycanské třídy. Dcera Petra ji přemlouvala: "Mami, vždyť je to naše s Radkem budoucnost, stejně jsi sama, k čemu ti ta chalupa stojí prázdná." Jarmila jí uvěřila. Živnost založili na Radka — prý je to tak výhodnější kvůli daním, a ona bude "na hotovém", bude pomáhat na recepci a bude dostávat podíl ze zisku.

Tři roky stála za tím samým sklem a počítala auta, co najíždí na myčku. V zimě jí praskaly ruce od studené vody, když se ucpaly trubky a musela je sama prolézat pročišťovat. V létě čtyřicet stupňů v boxu, pach chemie až k zvracení. A zisk za tu dobu neviděla ani jednou — pořád "ještě se nedostali do plusu", nebo "je třeba investovat do vybavení", anebo prosté mlčení a změna tématu.

Dnes večer, v sobotu, když už bylo zavřeno a zůstali jen ona, Radek a brigádník Dominik, který domýval poslední auto, Jarmila přišla k pultu a požádala, jestli by se mohla podívat na nájemní smlouvu k prostorám. Jen tak, bez zvláštního důvodu — sousedka z paneláku, paní Vlčková, nedávno utrousila, že viděla na Facebooku ve skupině "Plzeň — Nemovitosti" inzerát na prodej boxu na Rokycanské.

Radek se dlouho hrabal v mobilu a předstíral, že hledá soubor. Pak řekl, že "doklady má Petra, teď je na manikúře, přijde — zeptej se jí".

Petra dorazila v půl deváté, s nalepenými řasami a v nové bundě The North Face, kterou Jarmila předtím nikdy neviděla. Sedla si naproti matce na plastovou židli vedle automatu na kávu a řekla to natvrdo, bez jemnůstek: "Mami, prodáváme myčku. Radkovi nabízejí podíl v servisu na Karlovarské, tam jsou mnohem vážnější peníze. A tobě… tobě samozřejmě něco dáme. Neboj se."

„Kolik je to to ,něco'?" zeptala se Jarmila.

„No, to se ještě musí spočítat. Možná sto tisíc. Vždyť to nebyly jen tvoje peníze, Radek taky dva roky dřel bez výplaty."

Jarmila se podívala na dceřiny řasy, pak na své ruce — popraskané, s odlupujícím se lakem na nehtech, který si natřela ještě na Vánoce a zapomněla obnovit. Za oknem kanceláře blikal nápis "Myčka 24/7", který si sama vybírala v tiskárně na Slovanské třídě a smlouvala o každou korunu.

Tenkrát neodpověděla nic, jen vstala a šla domů pěšky, i když autobus číslo 30 zrovna přijížděl na zastávku. Cestou se zastavila v notářské kanceláři na Americké — té, co je otevřená do devíti, znala ji z dřívějška, kdy tam vozila doklady na chalupu.

Notářka, žena kolem padesátky s účesem jako přilbičkou, vyslechla věc krátce: prodej budovy je veden na živnost zetě, ale pozemek pod myčkou — ten, který si Jarmila před dvěma lety stihla přepsat zvlášť na sebe, "pro jistotu", jak si tehdy utahovala sousedka paní Vlčková — pořád patřil jí. Bez tohoto pozemku žádný prodej boxu právně neprojde.

V pondělí ráno přijeli Radek s kupcem — majitelem sítě autoumýváren z Rokycan — podepsat smlouvu. Jarmila už čekala v kanceláři se složkou, ve které měla výpis z katastru nemovitostí a občanku.

„Pozemek je můj," řekla klidně a položila výpis na stůl před překvapeného kupce. „Beze mě tuhle myčku neprodáte ani nepřepíšete. Chcete kupovat? Kupujte i se mnou jako spoluvlastnicí. A můj podíl nepočítejte podle ,něco kolem sto tisíc', ale podle tržní ceny."

Radek zrudl, začal něco mluvit o rodinných vztazích a o tom, že „takhle se to nedělá". Petra mlčela, dívala se střídavě na matku a na kupce, který už listoval výpisem a ptal se, kolik má pozemek metrů čtverečních.

Jarmila si vzala svůj podíl — šest set tisíc korun, svůj zákonný díl z pozemku a vložených peněz, spočítaný notářkou a nezávislým znalcem. Peníze uložila na spořicí účet v Raiffeisenbank na Americké a za zbytek, spolu s menší půjčkou, si pronajala malý stánek na Jakubském tržišti — prodává tam železářské zboží, košťata a kyblíky, a každý večer si sama zavírá pokladnu, aniž by komukoli cokoli vysvětlovala.

Petra volá jednou za měsíc, krátce se zeptá, jak je matce po zdravotní stránce. Radek se na tržišti neukázal ani jednou.