Dopis, který jsem nestihla napsat včas

Mami, nemám pro to žádné hezké ani správné slovo. Jen vím, že mi po tobě chybí – a ta bolest s roky nezmizela. Ztichla, schovala se hlouběji, ale nikdy neodešla. Někdy jde se mnou celý den jako stín, který nikomu nevysvětlím. Jindy přijde jako teplá vzpomínka a já se přes slzy usměju.

Bydlím teď v Brně, v bytě na Křenové, kam jsi za mnou jednou jela tři hodiny vlakem, protože jsi mi chtěla osobně přivézt zavařené meruňky. Ten kompot mám pořád v komoře – nedokázala jsem ho otevřít. Stojí tam vedle sáčků čaje, které už nikdo nepije.

Vzpomínám na tebe v naprosto obyčejných chvílích. Když skládám vyžehlené prádlo a najednou mi dojde, že skládám povlak stejným způsobem jako ty – rohy k rohům, přehnu na třetiny, ne na polovinu. Když ucítím na chodbě vůni gulášu z cizího bytu a na vteřinu se zastavím u dveří, protože to je přesně ta vůně tvé neděle. Když řeknu sousedce "no to by ti neuvěřil", a je to tvoje věta, ne moje. Smutek si tě najde přesně ve chvíli, kdy to nejmíň čekáš – třeba v řadě na pokladně v Albertu, s košíkem napůl plným.

Naučila jsi mě, že se smí plakat. Že se smí říct – tohle bolí. Že se smí zastavit, i když má celý byt vzhůru nohama a nikdo jiný to za tebe neudělá.

Byla jsem u tebe v nemocnici na Pekařské tu poslední noc. Seděla jsem na kovové židli u postele a tvoje ruka byla v té chvíli lehčí, než jsem čekala, jako by v ní nic nebylo. Na chodbě sestra tlačila vozík s večeří, kola vrzala pravidelně jako metronom, a ty jsi na hodinách nade dveřmi uviděla jednu v noci a řekla jsi mi, ať jdu domů se vyspat, že tě tu nechceš vidět utahanou. Hlas jsi měla klidný, skoro obyčejný, jako bys mluvila o nákupu na zítra. To jsi byla celá ty – starat se o mě i v tu chvíli.

Vzala jsem si kabát, políbila tě na čelo a slíbila, že přijedu ráno v sedm. Odešla jsem na čtyři hodiny. Volali mi ve čtvrt na pět.

Po pohřbu jsem v tvé skříni našla krabici od bot – byly to Baťa, ještě s cenovkou nalepenou zevnitř na víčku. Byly v ní moje dětské kresby, vysvědčení ze základky a jedna jízdenka z vlaku do Brna, kterou sis schovala jen tak, bez důvodu, nebo s důvodem, který jsi mi nikdy neřekla. Tu krabici jsem si odnesla domů a postavila na polici v obýváku, hned vedle kompotu z meruněk.

Včera večer jsem tu krabici znovu sundala z police. Víčko jsem zvedla, podívala se na tu jízdenku nahoře a zase je zavřela, aniž bych cokoliv vyndala ven. Postavila jsem ji zpátky vedle sklenice s meruňkami, která tam pořád čeká zavřená, a šla jsem si uvařit čaj, co po tobě zbyl v plechové krabičce v horní skříňce.