Most, který se stal čtvrtí

Jmenuju se Jarmila Brabcová, jezdím po Jizeře na výletní loď už devatenáct let, a tahle trasa mezi Turnovem a Malou Skálou mě ještě nikdy nepřestala bavit – i když člověk by řekl, že po tolika sezonách už ho nic nepřekvapí. Loni v srpnu jsem vezla skupinu Němců, co se zajímali hlavně o geologii, a jeden pán vzadu pořád fotil skálu nad vodou. Pak se ale zeptal na něco úplně jiného – ukázal na starý železný most kousek za zatáčkou a chtěl vědět, proč na něm visí prádlo.

Ten most znám odmalička. Táta mi vyprávěl, že ho stavěli koncem sedmdesátých let, aby spojili dvě strany řeky, protože tenkrát ještě stála papírna na levém břehu a dělníci museli chodit pěšky přes brod. Most sloužil snad dvacet let. Pak papírnu zavřeli, silnici o kus dál opravili a vedla jinudy, a most přestal mít smysl. Nikdo ho nezboural – na to asi nebyly peníze ani vůle – a tak tam jen stál, rezavěl, až se do něj časem nastěhovali lidi, kterým nezbylo nic jiného.

Teď, když kolem projíždím s lodí, vidím na mostě snad patnáct přístavků: dřevěné boudy obité plechem, jedna fialová, druhá okrová, u kraje stojí dokonce malá hospoda, co prodává guláš turistům, kteří jdou pěšky po stezce nahoře. Majitelka hospody, paní Zdeňka Hálová, mi jednou o přestávce mezi plavbami řekla, že na mostě bydlí se svým mužem Oldřichem už jedenáct let, protože byt v Turnově si nemohli dovolit po tom, co muž přišel o práci v lomu. Zaplatili prý tenkrát symbolickou částku starostovi sousední obce, nějakých osm tisíc korun, za to, že jim nikdo nic nebude dělat, a od té doby tam žijí – bez katastru, bez čísla popisného, ale s výhledem na řeku, jaký by jinde nesehnali ani za milion.

Co mě vždycky dostane, je ta směsice – hned vedle plechové boudy stojí přístavek s malou věžičkou, někdo si na střechu dal i figurku anděla, co ukradl asi z nějaké zahrádkářské kolonie, a pak zase obyčejné dřevěné dveře se zámkem na visací petlici. Je to jako by si každý postavil kousek podle sebe, bez plánu, bez architekta, a přesto to z vody vypadá skoro jako vesnička, co roste přímo z řeky.

Tenkrát v srpnu jsem tomu německému turistovi řekla jenom to, co jsem věděla jistě: že na mostě bydlí lidi, že si tam zařídili i svod na dešťovou vodu z plechové střechy a že jedna rodina chová na malém balkonku slepice. Nic víc jsem mu vysvětlit neuměla. O tři týdny později jsem pochopila, že jsem ani sama nevěděla, jak málo tomu mostu zbývá.

Bylo to na konci srpna, když jsem při ranní plavbě viděla u hospody paní Hálové dodávku kraje a dva muže v reflexních vestách, jak klepou kladívkem na nosníky a zapisují si čísla do tabletu. Paní Hálová stála vedle nich se založenýma rukama a mlčela, což jsem u ní nikdy předtím nezažila – ta žena měla na každého cestujícího aspoň pozdrav přes vodu. Když jsem s lodí zpomalila, zavolala jsem na ni, jestli je něco v pořádku. Řekla jenom: "Posuzujou nás. Prej jsme nebezpečný."

Za dva týdny přišla osadě úřední obálka. Dozvěděla jsem se to od samotné paní Hálové, protože zastavila loď mávátkem přímo na vodě, což předtím nikdy neudělala. Podala mi přes bok lodi zmačkaný papír a chtěla, abych jí řekla, co to přesně znamená – psalo se tam o havarijním stavu nosné konstrukce a o termínu, do kterého mají být "stavby na mostě odstraněny vlastníky na vlastní náklady". Termín byl do konce října. Oldřich stál za ní ve dveřích hospody a neříkal nic, jen si mnul dlaní okraj zástěry, kterou měl přes montérky, pořád dokola, jako by na ní chtěl něco vydrhnout.

Zeptala jsem se, kam půjdou. Zdeňka se zasmála, ale bez veselí. "Kam. Byt v Turnově stojí přes deset tisíc za pronájem, a to je ten nejhorší, co jsme viděli. My máme jedenáct let práci zadarmo, vlastníma rukama postavenou, a oni nám dají papír a měsíc a půl." Oldřich na to řekl jen jednu větu, první, co jsem ho slyšela za celé léto: "Ať nás radši sbourijou i s barákem, než abysme se odstěhovali sami."

Celý září se na mostě mluvilo jen o jednom. Někteří sousedi začali balit – viděla jsem to z lodi, krabice na zábradlí, matrace svázané provazem. Jiní, jako Hálovi, se rozhodli zůstat a čekat, co se stane, až komise skutečně přijede s rozhodnutím o vystěhování. Paní Hálová mi řekla, že sepsali petici a poslali ji na kraj i na obec, a že se spojili s nějakým právníkem z Liberce, co dělá podobné případy zadarmo, protože ho to prý zajímá jako precedens – jestli se dá vlastnictví "na vlastní riziko" po jedenácti letech ještě jen tak smést ze stolu.

Komise měla přijet v pondělí patnáctého října, v den, kdy mělo podle papíru začít fyzické odstraňování staveb, pokud se obyvatelé nevystěhují sami. Tu sobotu předtím jsem vezla poslední podzimní plavbu sezony a viděla jsem, že se na mostě sešlo víc lidí, než kolik jich tam normálně bydlí – přijeli i ti, co se už odstěhovali, a stáli mezi zbylými přístavky, jako by drželi stráž. Někdo přivázal na zábradlí transparent z prostěradla, fixou na něm bylo napsáno: TADY ŽIJEME JEDENÁCT LET, NEJSME HAVÁRIE.

V pondělí jsem měla plavbu naplánovanou přesně na dopoledne, kdy měla komise dorazit, a tak jsem to viděla celé. Dodávka kraje zastavila na břehu, z ní vystoupili tři úředníci a jeden statik, co tam byl už v srpnu. Na mostě proti nim stálo možná pětadvacet lidí, v první řadě Zdeňka s Oldřichem, ona v zástěře od hospody, jako by chtěla ukázat, že v tu chvíli normálně vaří guláš a nikam neodchází. Nekřičeli, nehádali se – jen tam stáli a nehnuli se, a úředníci po chvíli zůstali stát na břehu, protože projít kolem nich by museli doslova protlačit.

Jeden z úředníků nakonec zavolal na Zdeňku, že si promluví s právníkem obce a že se termín snad dá o měsíc posunout, než se najde "systémové řešení" – to slovo řekl přesně takhle, systémové řešení, a bylo vidět, že ho sám necítí jako slib. Zdeňka na to odpověděla, že měsíc jim bohatě stačí, protože za měsíc budou mít od svého právníka z Liberce hotové odvolání, a že žádné stěhování na vlastní náklady podepisovat nebudou. Pak se otočila zpátky k hospodě a řekla jenom Oldřichovi: "Pojď, hosi budou mít hlad," a oba zmizeli uvnitř, jako by se nic nestalo.

Loď jsem tenkrát nechala chvíli stát na vodě, motor na volnoběh, než jsem popojela dál k Malé Skále. Úředníci se ještě chvíli radili na břehu a pak nasedli do dodávky a odjeli, aniž by vstoupili na most. Lidé na mostě se pomalu rozcházeli do svých boud, někdo sundával transparent ze zábradlí a skládal ho, jako by věděl, že ho bude ještě potřebovat. Nikdo nevyhrál, nic se nevyřešilo – odklad o měsíc není řešení, to věděli všichni, i já. Ale ten most ten den nikdo nezbořil, a když jsem se ohlédla naposledy, viděla jsem, jak z komína hospody paní Hálové stoupá kouř, protože guláš pro turisty se vařil dál, ať se nahoře rozhoduje, jak chce.