Babiččin sambal z Karlína

Bydlím v Karlíně přes dvacet let, ve stejném domě, kde teď vedu malou trafiku hned u zastávky tramvaje. Znám tu skoro každého, kdo tudy denně chodí do práce nebo z práce. A jednu rodinu jsem sledovala víc než ostatní — protože jejich příběh se odehrával kousek po kousku přímo přede mnou, u pultu, kde lidi kupují noviny, tabák a drobnosti, a občas se u toho svěří s věcmi, které by jinde neřekli.

Ta paní se jmenovala Ivana Kalousová. Přistěhovala se do Prahy z Ostravy s dcerou Petrou, když bylo Petře asi devět let. Předtím holčička žila u babičky, protože Ivana odešla za prací hned po rozvodu a na dceru neměla čas ani prostředky. Když se konečně vrátila a vzala si ji zpátky k sobě, Petra svou matku skoro nepoznávala. Pamatuju si, jak mi to jednou vyprávěla — stála u mě v krámku, koupila si žvýkačky, a najednou to ze sebe vyhrklo, jako by potřebovala někomu cizímu to říct, protože doma to nešlo.

Ivana měla tehdy přítele, nějakého Radka, který se k nim nastěhoval krátce po návratu do Prahy. Nebyl to hodný člověk. Petra mi jednou ukázala modřinu na rameni a řekla, že spadla ze schodů — nevěřila jsem tomu, ale nebylo mou věcí se do toho plést. Věděla jsem jen tolik, kolik jsem viděla: že to dítě chodilo kolem s pohledem, jaký devítileté děti mít nemají.

Zachránilo ji to, že se do Prahy z Ostravy přistěhovala i babička, paní Vlasta. Bydlela o tři ulice dál, v paneláku na Sokolovské, a Petra k ní chodila skoro každý den po škole. Vlasta pracovala v místní pekárně, měla ruce potřísněné moukou skoro pořád a v bytě to u ní vonělo skořicí a vanilkou. Když Petra utekla z domova po hádce s matkou nebo když ji Radek zbil, věděla přesně, kam jít. Babička jí vždycky otevřela, posadila ji ke stolu, dala jí čaj a nechala ji vypovídat se ze všeho, co se stalo.

Naučila ji taky vařit — ne české knedlíky, ale jídla, která si Vlasta pamatovala odjinud, protože pocházela ze smíšené rodiny a její vlastní matka byla ze Surinamu. Petra se tak naučila dělat surinamskou sambal, tu ostrou papriková omáčku, kterou babička míchala z čerstvého chilli, česneku a citronové šťávy. Petra mi ji jednou přinesla ochutnat do trafiky, v malé skleničce od okurek. Bylo to nejostřejší, co jsem kdy jedla, a pamatuju si to dodnes.

Roky ubíhaly. Petra vyrostla, odstěhovala se, já jsem ji vídala jen občas, když se stavila v Karlíně navštívit babičku, která tu pořád bydlela. Jednou v létě jsem ji potkala před krámkem — vracela se z dovolené v Řecku s přítelem. Vyprávěla mi, jak si na tržišti na Krétě koupila krásnou keramickou vázu, ručně malovanou, modrou s bílými vzory. Sotva vyšla z obchodu, váza jí vyklouzla z rukou a rozbila se na dlažbě na tisíc kousků. Nedokázala to vysvětlit — prý celý ten den měla podivný pocit, že něco není v pořádku, ale nevěděla co.

Přišla domů z letiště pozdě večer. Bratr ji vyzvedl autem, a ještě než stačila vytáhnout kufr z kufru, řekl jí, že babička Vlasta ráno zemřela. Klidně, ve spánku, v tom samém bytě na Sokolovské, kde jí tolikrát otevírala dveře.

Přišla to říct i mně, druhý den, do trafiky. Nekoupila si nic. Postavila se k pultu a řekla mi to jen tak, bez okolků, jako by potřebovala, aby to slyšel ještě někdo jiný než rodina. Měla jsem tehdy směnu skoro u konce a myslela jsem na to, že mám doma rozdělanou večeři — ale zůstala jsem tam stát a poslouchala jsem ji celých dvacet minut, protože bylo vidět, že to potřebuje.

Na pohřeb jsem nešla, to už nebylo moje místo. Ale slyšela jsem od sousedky, že se tam ukázal i Radek — přišel v obleku, se svíčkou, stoupl si vzadu u dveří kostela. Ivana prý s ním od rozvodu nemluvila, protože se s ním rozešla pár let po tom, co se všechno provalilo. Petra prošla kolem něj, aniž by se zastavila.

Byt po babičce zdědila z poloviny Ivana a z poloviny Petra — každá dostala podíl v hodnotě necelých dvou milionů korun. Ivana chtěla byt hned prodat a peníze rozdělit. Petra řekla ne. Přišla za notářkou na Sokolovské, s babiččiným starým sešitem receptů v ruce — tím, do kterého si Vlasta zapisovala poměry na sambal a další jídla tužkou, s přeškrtanými čísly a poznámkami na okraji — a nechala si přepsat svůj podíl tak, aby si byt mohla odkoupit celý sama, na splátky, přímo od matky.

Bylo to za tři sta osmdesát tisíc korun víc, než kolik měla našetřeno, a splácela to skoro čtyři roky. Ale byt zůstal. Otevřela si v přízemí toho domu malou kavárnu, dvanáct míst k sezení, a na jídelní lístek dala jedno jediné jídlo navíc kromě káv a koláčů: srdíčkovité rohlíky se sambalem podle babiččina receptu, přesně v těch poměrech, co měla zapsané tužkou v tom sešitě.

Chodím tam teď každou sobotu ráno, než otevřu trafiku. Petra mi vždycky dá tu sambal zdarma, i když jí říkám, ať to nedělá. Sedí za pultem, kde dřív byla obývací místnost, kde jí babička nalévala čaj, a servíruje ji lidem, kteří ani netuší, čí je to recept a kolik to stálo.