Chovanec u dveří na Vinohradech

Jmenuju se Radek Novotný, je mi čtyřiačtyřicet a už jedenáct let dělám chovatelskou stanici čivav v bytě po babičce na Korunní ulici. Sousedka z třetího patra mi říká "ten podivín se psy", protože v neděli místo kostela vozím feny na veterinu do Vršovic. To je fuk. Tahle historka není o mně, i když jsem u ní byl každou noc – je o feně, která se jmenuje Lucka.

Lucku jsem koupil před třemi lety od jednoho chovatele v Kolíně, protože jsem potřeboval novou fenu do chovu – ta stará, Bella, už byla na odpočinku. Lucka byla drobná, tři kila mokrá, s uchem, co jí padalo přes oko. Nikdo by neřekl, že z ní bude tohle.

V červnu se jí narodilo pět štěňat. Porod trval přes šest hodin, veterinářka doktorka Součková mi po telefonu radila, ať se nebojím krve na dece, že je to normální. Poslední štěně, to nejmenší, jsme málem ztratili – nedýchalo. Držel jsem ho v dlani a masíroval mu hrudník kapesníkem namočeným ve vlažné vodě, dokud nezakňučelo. Lucka celou tu dobu ležela bokem, hlídala mě očima, jako by věděla, co dělám, a čekala, až jí ho vrátím.

Od té chvíle se něco změnilo. Ne u štěňat – u ní.

Spím ve vedlejší místnosti, dveře nechávám na škvíru kvůli průvanu v létě. A tak jsem to slyšel skoro pokaždé: v půl třetí, ve čtyři, jednou i v šest ráno. Ne vytí, ne kňučení – jen tiché přešlapování, jak si Lucka přerovnává štěňata packou, přepočítává je čumákem, jedno po druhém. Pětkrát. Pak si zase lehla.

Řekl jsem si, že je to instinkt, že to za pár týdnů odezní. Nemýlil jsem se úplně – jenom jsem podcenil o kolik.

Bydlím sám, bývalá manželka Jana odešla před šesti lety, děti nemáme, takže tahle smečka je v podstatě moje jediná rodina. A možná proto jsem si toho všiml víc, než by si všiml někdo jiný. Všiml jsem si, že Lucka nejedla pořádně první tři dny – jenom uzobla, když jsem ji odnesl od pelechu násilím, misku jídla vedle položil a počkal.

Kluk ze sousedství, Tomáš, mi jednou o víkendu pomáhal s úklidem klecí a zeptal se, proč Lucka nepustí štěňata ani na chvíli, i když jsou už týden stará a vidí. Řekl jsem mu pravdu, jakou jsem tehdy znal: že je to prostě přehnaně starostlivá fena, že to čivavy někdy mívají po těžkém porodu.

Netušil jsem, že za tři měsíce budu stát v ordinaci na Vinohradské třídě a poslouchat, jak mi veterinářka vysvětluje slovo, které jsem do té doby vůbec neznal.

Štěňata rostla rychle, jak to u čivav bývá – v osmi týdnech už lítala po bytě, škrábala po parketách, jedno se jednou zaseklo za válendou a řvalo, až přiběhli sousedi zjistit, jestli se něco neděje. Byl jsem u toho, vytáhl jsem ho za pár vteřin. Ale než jsem stihl udělat krok, Lucka už tam byla – proklouzla mezi mýma nohama, strčila čumák pod válendu dřív, než jsem se stačil sehnout.

Tohle se opakovalo pořád. Spadlá miska, otevřené okno na balkoně, i jenom hlasitější televize – Lucka byla první na místě, dřív než já, dřív než cokoliv jiného. Přestal jsem to brát jako roztomilost. Začal jsem se bát, že s ní něco není v pořádku. Že ten stres z porodu jí něco udělal s hlavou, jak říkala moje sestra Věra, když mi volala z Brna a poslouchala mě, jak popisuju, co se doma děje.

Objednal jsem se k doktorce Součkové na kontrolu koncem září. Vzal jsem s sebou Lucku i to nejmenší štěně, Fanouška, protože rostl pomaleji než sourozenci a chtěl jsem se ujistit, že je v pořádku.

Čekárna byla plná – nějaký kokršpaněl s otitidou, kočka v přepravce, co nesnášela každého kolem. Lucka seděla mně na klíně, ale očima nespouštěla tašku, ve které vezl Fanouška. Když nás konečně zavolali, doktorka Součková zvedla štěně na stůl, prohmatala mu bříško, poslechla srdce.

A pak se zeptala, jestli si všímám něčeho zvláštního na chování Lucky poslední dobou.

Řekl jsem jí všechno – přepočítávání packou v noci, tu honičku za spadlou miskou, jak nejí, dokud nevidí štěňata na dohled. Čekal jsem, že mi řekne něco o úzkostné poruše u psů, možná mi předepíše nějaké kapky.

Místo toho se posadila na stoličku, sundala si rukavice a řekla mi, že tohle chování má odborný název – hypervigilance u fen po komplikovaném porodu, zvlášť když jedno mládě bylo v ohrožení života. Že si Lucka nese v těle jakousi trvalou pohotovost, protože jednou už skoro přišla o dítě a teď se jí to prostě nevymaže z instinktu. Řekla mi, že to samo neodezní, dokud štěňata nejsou odstavená a fyzicky pryč z jejího dohledu – a i pak to může trvat týdny, než se uklidní.

Seděl jsem tam s Fanouškem v ruce a najednou mi to všechno zapadlo do sebe. Ty noci, to přepočítávání, ten sprint pod válendu. Nebyla to roztomilá mateřská posedlost jako z internetových videí. Byl to strach, který jsem jí sám nezpůsobil, ale který jsem musel řešit já, protože jsem byl jediný, kdo tam s ní byl.

Doktorka Součková mi řekla ještě jednu věc, která mě zasáhla víc než diagnóza samotná: že štěňata už jsou v pořádku, zdravá, silná, budou v listopadu připravená k odstavu a k novým domovům. Ale že než k tomu dojde, potřebuju Lucce dát najevo, že už nemusí hlídat sama – že mám tu zodpovědnost převzít i já, vědomě, ne jenom v momentech, kdy něco spadne.

Vrátil jsem se domů ten den jinak, než jsem odešel. Přestěhoval jsem pelech ze zadní místnosti přímo vedle svojí postele, kam jsem dřív nechtěl kvůli srsti na dece. Začal jsem každou noc, než jsem zhasl, sám zkontrolovat všech pět štěňat – nahlas je počítal, aby to Lucka slyšela, packu za packou přejel dekou, srovnal je k sobě. A pak jsem řekl potichu: "Jsou tady, Lucko, všech pět, spi."

První týden se nic nezměnilo. Ale ke konci října jsem si všiml, že přestávka mezi jejím nočním kontrolováním se prodlužuje – ze dvou hodin na čtyři, pak na celou noc. Přestěhoval jsem misku s vodou blíž k pelechu, aby nemusela nikam chodit, a začal víc sedávat v obýváku večer s knížkou, jen aby cítila, že tam někdo je a hlídá za ni.

V polovině listopadu přišel den, kdy jsem odvážel první dvě štěňata k novým majitelům – manželskému páru z Řevnic, co si vybrali fenku podle fotky na Facebooku ještě v září. Bál jsem se té chvíle asi víc než čehokoliv jiného v celém tom procesu. Myslel jsem, že se Lucka zhroutí, že se to všechno vrátí zpátky, ta noční hlídka, to nejedení.

Naložil jsem ta dvě štěňata do přepravky, Lucka stála u dveří a dívala se, jak odcházím. Nezavyla, neškrábala na dveře. Jenom se otočila, došla k Fanouškovi a k dalším dvěma, co zbyli, lehla si k nim a čumákem je jednou přejela – jako by je znovu přepočítala. Tři. Ne pět. A přesto zůstala klidná.

Když jsem se vrátil, čekala mě u dveří, čenichala mi ruce, jako by hledala pach těch dvou, co odjely. Pak si zase lehla ke zbytku smečky. Věra mi po telefonu řekla, že fena prostě pochopila, že jsou v bezpečí, i když nejsou vidět – že jí to asi nějak došlo z toho, jak jsem se choval poslední měsíc. Nevím, jestli to je vědecky přesné, ale sedí mi to líp než cokoliv jiného.

Fanouška jsem si nechal. Rozhodl jsem se to hned na začátku listopadu, ještě než odjela ta první dvě štěňata – že to nejmenší, to, kvůli kterému to všechno vlastně začalo, zůstane doma. Zaplatil jsem doktorce Součkové kastraci a základní očkování, dohromady něco přes čtyři tisíce korun, a Fanoušek dneska běhá po bytě jako by nikdy nebyl na pokraji.

Poslední štěně odešlo koncem listopadu k rodině do Kutné Hory. Toho dne jsem už věděl, jak to bude vypadat – Lucka u dveří, krátký pohled, pak zpátky k pelechu, kde ležel jenom Fanoušek. Přepočítala. Jedno. A lehla si vedle něj, čumákem opřená o jeho bok.

Dnes, skoro rok od toho porodu, spí pelech pořád vedle mojí postele, i když by už podle rozumu nemusel. Fanoušek je skoro dospělý, běhá po bytě, štěká na poštovní schránku, chová se úplně normálně. Lucka ho pořád každý večer, než zhasnu, jednou přejede čumákem, jako by ho přepočítávala. Já to vídám a nic neříkám, jenom zhasnu o chvíli později, než bych normálně musel, abych to počkal.

Sestra se mě minulý týden ptala, jestli budu Lucku ještě pouštět do chovu. Řekl jsem jí, že ne. Ne kvůli penězům, ne kvůli chovatelské stanici, na kterou jsem čekal tři roky, než jsem sehnal povolení. Kvůli tomu, co jsem viděl v půl třetí ráno tolikrát, že jsem to přestal počítat. Zavolal jsem doktorce Součkové a domluvil jsem si na prosinec sterilizaci.

Večer jsem zhasínal světlo v obýváku o něco později než obvykle. Lucka ležela u pelechu, čumákem opřená o Fanouškův bok, a jednou ho ještě přejela, jako by se ujišťovala, že je tam pořád celý. Fanoušek se ve spánku protáhl, přehodil packu přes její čumák, a zůstal tak.