Jezero mizí a s ním i patnáct let psího mlčení

Jmenuju se Radek Kovář, je mi čtyřiapadesát a poslední týden jsem strávil hlavně tím, že jsem počítal kroky svého psa po chodbě. Byl to takový podivný, mechanický způsob, jak zůstat u něj — počítat, kolikrát ještě dojde k misce, kolikrát se ještě zvedne z pelechu u kamen.

Rex byl ovčák, kterého jsme si přivezli z útulku v Hodoníně, když mu byly dva roky. Patnáct let jsem se s ním budil dřív, než zazvonil budík. Moje bývalá žena mi ho po rozvodu nechala — řekla, že byt v Brně je pro psa jeho velikosti malý a že ona nemá čas. Tak zůstal se mnou, v domku v Bystrci, kousek od přehrady.

Poslední rok mu ubývaly síly rychleji, než jsem čekal. Veterinářka, paní doktorka Nováková z ordinace na Kníničské, mi to řekla na rovinu už na jaře: kyčle jsou v takovém stavu, že chirurgie by mu spíš ublížila, než pomohla. Dávala mu prášky proti bolesti, injekce, upravovala dávky. Fungovalo to. Do léta.

V úterý v noci — bylo to přesně před týdnem, 13. září — jsem ho slyšel skučet skoro do rána. Zkoušel si lehnout na bok, pak na břicho, pak se zase zvedl a jen stál uprostřed obýváku a třásl se. Seděl jsem vedle něj na studené dlažbě v kuchyni, v tričku, ve kterém jsem spal, a hladil ho po hřbetě, protože jsem nevěděl, co jiného dělat. Někdy kolem čtvrté hodiny přestal skučet a jen na mě zíral. A já jsem si tehdy poprvé přiznal, co jsem si celé léto nechtěl připustit.

Ve čtvrtek jsem zavolal paní doktorce a domluvili jsme si termín na sobotu odpoledne, k nim domů, aby to nebylo ve stresu ordinace. Do té doby jsem měl tři dny. A rozhodl jsem se, že je nepromarníme doma před televizí.

V pátek ráno jsem naložil Rexe na zadní sedadlo staré škodovky octavie, podložil mu deku, kterou měl od štěněte, a vyrazili jsme k Vranovské přehradě. Bylo to místo, kam jsme jezdívali každé léto, ještě když s námi jezdila i moje dcera Klárka, než odešla studovat do Prahy. Rex miloval jízdu autem odjakživa — hlavu opřenou o okraj okna, uši ve větru. Tentokrát jel pomalu, ale ještě pořád s tím výrazem, který jsem u něj znal celý život, jako by věděl, že jede na něco důležitého.

Prošli jsme kousek lesní cesty nad hrází, sedli si na kládu u vody. Nekoupal se, jenom stál po kotníky v mělčině a díval se na hladinu. Otevřel jsem konzervu hovězího, kterou jinak dostával jen o Vánocích, a on ji snědl skoro celou, i když poslední měsíce jedl málo. Řekl jsem mu nahlas, co jsem si roky myslel potichu — že byl lepší společník než většina lidí, které jsem v životě potkal, a že mi bude patnáct let scházet každé ráno v půl sedmé.

V sobotu v poledne přijela moje bývalá žena Jitka. Nebylo to mezi námi jednoduché posledních pár let, ale kvůli tomuhle přijela bez řečí, přivezla i Klárku, která si vzala volno ze školy a jela vlakem z Prahy celou noc. Seděli jsme na zahradě u domku všichni čtyři — tedy tři lidi a jeden pes — a nikdo nemluvil o rozvodu, o tom, kdo za co může, o ničem starém. Jenom jsme byli spolu, jako rodina, poprvé po dlouhé době, kvůli psovi, který nás kdysi dávno spojoval.

Paní doktorka Nováková přijela v půl třetí s malým černým kufříkem. Položili jsme Rexovi na zem jeho oblíbenou deku, tu z auta, a on si na ni lehl sám, jako by věděl. Klárka mu držela hlavu v klíně a já jsem ho držel za tlapu, tu levou přední, kterou mi jako štěně kousal boty. Injekce zabrala rychle a tiše. Podíval se na mě naposledy, a pak se mu tělo prostě uvolnilo.

Nebrečel jsem hned. Přišlo to až večer, když jsem sbíral jeho misku z kuchyně a nevěděl, kam ji dát, aby mi nebyla na očích, ale abych ji taky nemusel vyhodit.

V neděli ráno jsme ho s Jitkou a Klárkou pochovali na zahradě pod starou švestkou, kam chodíval spát ve stínu každé léto. Klárka vyryla perem do kůry jeho jméno a datum. Já jsem k tomu dal kámen z Vranovské přehrady, který jsme přivezli z pátku.

Ten pelech u kamen tam pořád stojí. Zatím jsem ho neodnesl. Ale dneska ráno jsem poprvé po týdnu nezakopl o misku na vodu, protože jsem ji konečně přemístil do spíže, k ostatním věcem, které si člověk nechává, i když ví, že je už nepoužije.