Sebastianova zastávka na dálnici D1

Zablokoval jsem dveře auta na parkovišti před kanceláří a řval jsem. Ne slova — jen ten zvuk, co člověku vyjede z hrudi, když se mu za dvacet minut sesype celý život. Ruce jsem měl pořád na volantu, klouby bílé, a přes čelní sklo jsem viděl budovu, ve které jsem tři roky vstával v šest ráno, abych stihl být první.

Jmenuji se Sebastian Kovář, je mi třicet čtyři, a ještě před hodinou jsem měl práci.

Toho rána jsem jel po D1 směrem na Brno, měl jsem v kufru notebook s prezentací, na které jsem dělal do půl třetí do rána — klient z Ostravy, zakázka za tři miliony, o kterou naše malá reklamní agentura bojovala půl roku. Přednáška měla začít v osm třicet. V sedm padesát pět jsem stál na krajnici u sedmapadesátého kilometru, protože žena v modrém kabátě se sesunula k svodidlům a chytala se za hruď.

Zastavil jsem, protože jinak to prostě nešlo.

Klekl jsem si vedle ní na štěrk, volal záchranku, rozepnul jí kabát, počítal jsem nahlas, aby zůstala při vědomí — pamatuju si, že měla na klopě brož ve tvaru vlaštovky a že mi celou dobu tiskla ruku tak silně, až mi zůstaly na kůži půlměsíčky od nehtů. Sanitka dorazila za dvanáct minut. Dvanáct minut, které mě stály práci.

Do kanceláře jsem doběhl v devět dvacet, propocenou košili, kravatu nakřivo, a v zasedačce už bylo prázdno — jen na obrazovce na stěně dosvítila poslední snímek prezentace, kterou nikdo neviděl.

Šéf, Radek Novotný, na mě čekal u dveří jako pes na řetězu.

"Cos tím sakra myslel, žes někomu pomáhal?" Křičel tak, že i praktikantky u kopírky ztuhly.

"Měl jsem tam mimořádnou situaci," řekl jsem a snažil se popadnout dech. "Paní se zhroutila na krajnici. Chytala se za hruď a padala. Nemohl jsem ji tam nechat."

"Byla to tvoje žena?"

"Ne."

"Matka?"

"Ne."

Zasmál se, krátce a nahlas, a rozhlédl se po open space, jako by potřeboval svědky. "Tak si to ujasněme," řekl. "Prošvihl jsi schůzku v osm třicet s klientem, na kterém stálo celé druhé pololetí, protože nějaká cizí paní na krajnici vypadala nemocně."

"Nevypadala nemocně," odsekl jsem. "Omdlela mi v náručí."

Zvedl ruku, jako by tím gestem uzavíral spis. "A kvůli tomu jsme přišli o zakázku."

Vyschlo mi v puse. Ohlédl jsem se k zasedačce, jako by tam ještě mohli sedět a čekat s kávou, že jim všechno vysvětlím. Nikdo tam nebyl. Jen pach spálené kávy z kávovaru, toner z tiskárny a pomalu dohasínající šance, kterou naše firma měla po měsících sucha.

"Radku, mrzí mě to," řekl jsem. "Vážně. Ale co jsem měl dělat? Jet dál a nevšímat si jí?"

"Jo," odsekl.

V kanceláři bylo naráz úplně ticho. Chvíli jsem si myslel, že jsem přeslechl.

Přistoupil blíž. "Jo, Sebastiane. Měl jsi jet dál. Máš tady zodpovědnost. Máš tým, který se na tebe spoléhá. Máš klienty, co na tebe čekají. Nejsme charita. Jsme firma."

V uších mi začalo hučet. V té agentuře jsem dřel skoro čtyři roky — zvedal telefony do večera, vynechával obědy, chodil o víkendech, zachraňoval podělané kampaně, uklidňoval naštvané klienty, zaučoval nové lidi, tahal čísla z ničeho, když to nikomu jinému nešlo. Byl jsem tam tak často jako první a odcházel poslední, že uklízečka paní Dvořáková znala jména mých dcer. A teď mi tenhle člověk říkal, že jsem měl nechat neznámou ženskou umřít na krajnici, protože jedna prezentace byla důležitější.

"Radku," řekl jsem a slyšel jsem, jak se mi chvěje hlas. "Dal jsem týhle firmě všechno."

Ani nemrkl. "To je mi jedno. Sbal si věci. Skončil jsi."

Stál jsem tam a nemohl to vůbec vstřebat. Pár lidí odvrátilo zrak. Pár se na mě dívalo s něčím, co vypadalo skoro jako lítost. Account manažerka Petra Bláhová se ošila na židli a zabodla pohled do klávesnice, jako by písmenka najednou byla to nejzajímavější na světě. Nikdo nic neřekl.

Radek kývl směrem k chodbě. "Je konec."

Rád bych řekl, že jsem odešel se ctí. Že jsem mu vmetl do tváře něco o lidskosti a věrnosti a že jednou bude litovat. Ve skutečnosti to bylo mnohem ošklivější — obličej mi hořel, hrdlo se stáhlo, a než jsem to stačil zarazit, oči mě štípaly. Otočil jsem se tak prudce, že mi málem vypadla taška z ramene, a slyšel jsem za sebou jen zaskřípání odsunuté židle a pak už jenom vlastní kroky, jak jsem opouštěl místo, kterému jsem dal skoro všechno.

A pak jsem seděl v autě a řval do volantu.

Vypnul jsem telefon a jel domů — do bytu na sídlišti v Brně-Líšni, kde na mě čekala Klára, moje o pět let mladší sestra, se kterou jsem po rozvodu bydlel, protože nájem sám bych neutáhl. Řekl jsem jí to jedním dechem, u kuchyňského stolu, nad hrnkem už vystydlé kávy. Klára mlčela a jenom kolečkem klíčů ťukala do dřeva stolu — zvyk, který má, když přemýšlí, jak něco napravit.

Tři dny jsem nedělal nic. Posílal životopisy, dostával automatické odpovědi, díval se z okna na parkoviště, kde soused venčil ovčáka pořád ve stejnou hodinu. Čtvrtý den mi zazvonil telefon z čísla, které jsem neznal.

"Pan Kovář? Sebastian Kovář?" Ženský hlas, starší, trochu zadýchaný. "Jmenuji se Věra Součková. Nevím, jestli si mě pamatujete — byl jste ten muž, co mi v úterý pomohl na krajnici u Domašova."

Pamatoval jsem si brož ve tvaru vlaštovky dřív, než jsem si vybavil obličej.

Řekla mi, že to byl infarkt, že ji ta dvanáct minut, které jsem s ní strávil, podle lékařů rozhodly, jestli přežije bez trvalého poškození srdečního svalu. A pak řekla něco, co jsem nečekal: že její syn vede v Brně reklamní a marketingovou firmu — jednu z těch, které konkurují Radkově agentuře o stejné klienty — a že by se mnou rád mluvil.

O týden později jsem seděl v zasedačce jiné firmy, na Vinohradské, ne v Brně na Cejlu, kde sídlila ta stará. Naproti mně seděl Martin Součka, kolem čtyřicítky, v košili bez kravaty, a na stole měl vytištěný e-mail od Ostravského klienta — toho, kterého Radek přišel prohrát, protože jsem místo prezentace klečel na krajnici.

"Ten klient si po vašem odchodu stěžoval, že s ním jednali arogantně a nepřipraveně," řekl Martin. "Odešel od Novotného agentury minulý týden. Shodou okolností poptávají právě nás."

Nabídl mi pozici vedoucího účtu s platem o třicet procent vyšším, než jsem měl u Radka, a hlavně — s tím samým klientem, kterého jsem "prohrál".

Podepsal jsem smlouvu ve čtvrtek. V pátek jsem si šel vyzvednout poslední krabici věcí ze staré kanceláře — fotku dcer, hrnek, nabíječku, kterou jsem tam zapomněl. Radek stál u svého stolu a díval se, jak balím věci do krabice od banánů, kterou mi půjčila uklízečka.

"Slyšel jsem, žes přistál u Součky," řekl, aniž by se na mě podíval.

"Jo."

"S tím samým klientem."

Zavřel jsem krabici. "S tím samým."

Neřekl nic dalšího. Jen se odvrátil ke svému monitoru a předstíral, že čte e-mail. Vzal jsem krabici, prošel kolem recepce, kde teď seděla nová dívka, co neznala moje jméno, a vyšel jsem ven do zářijového slunce, které pálilo úplně stejně jako ten den na krajnici u Domašova.

Věře Součkové jsem poslal SMS ještě ten večer — poděkoval jsem jí, že mě neznámý telefonát vytáhl z díry, do které mě shodil vlastní šéf. Odepsala mi jednu větu: "To vy jste mi ten den vrátil dvanáct minut života. Tohle je jenom splátka."