# Pan Jenda z Kolína a Jeho Tři Vteřiny Ticha

Když mu bylo osm let, učitelka pozvala jeho rodiče do školy ne kvůli známkám. Řekla, že chlapec má nejspíš "poruchu řeči" a měl by jít do zvláštní školy. Seděl tehdy pod dveřmi třídy, na chodbě páchnoucí voskem na podlahu, a počítal čáry na linoleu: jedna, dvě, tři. Při osmé přišla matka. Vzala ho za ruku a řekla jen, ať si vezme batoh, protože jdou na zmrzlinu.

Tak začal příběh kluka, který roky ze sebe stěží dostal větu, a pak rozesmál půlku republiky, aniž by skoro promluvil.

Jenda Kučera z Kolína se nestal hercem. Nevystudoval žádnou divadelní školu. Šel na ČVUT, na elektrofakultu. Rodiče si oddechli: konečně normální, pořádné povolání. Inženýr. Co jiného může dělat kluk, který se zasekne na vlastním jméně?

Problém byl, že ve třetím ročníku Jenda náhodou zabloudil do studentského divadélka. Kamarádi hledali někoho na osvětlení. Přišel, zapojil reflektory, zůstal déle, protože pršelo a nechtělo se mu na zastávku. A tehdy uviděl staršího studenta dělat scénku bez jediného slova. Publikum řvalo smíchy plné dvě minuty, a chlapík na jevišti jen zvedal obočí.

Jenda seděl na židli s kabelem v ruce a cítil něco zvláštního. Ne závist. Spíš jako by mu někdo otevřel okno v zatuchlé místnosti.

Druhý den požádal, jestli to může zkusit.

První vystoupení bylo noční můra. Když měl říct první repliku, zasekl se na hlásce "p". Stál ve světle reflektoru, cítil, jak mu po zádech stéká pot, a diváci se začali vrtět. Trvalo to snad pět vteřin. Věčnost. A pak udělal to, co ho napadlo ve chvíli zoufalství: pokrčil rameny, obrátil oči v sloup a prostě odešel z jeviště pozadu. Sál vybuchl smíchem.

Tehdy pochopil, že jeho tělo mluví víc než ústa.

Po škole Jenda pracoval v energetickém podniku v Kutné Hoře. Prohlížel schémata rozvodů, vypisoval protokoly, a po práci jezdil do Prahy na workshopy pantomimy a improvizace. Kolegové z práce se smáli, že inženýr si hraje na cirkusáka. On jen mávl rukou. A protože peněz bylo málo, přivydělával si jako osvětlovač v malém komediálním klubu na Žižkově.

Jednoho večera, v listopadu, moderátor večera nedorazil. Zatřáslo ho v tramvaji, horečka, jel na pohotovost. Organizátor stál za kulisami s telefonem v ruce a opakoval: "no a co já teď udělám, lidi čekají". Jenda kouřil cigaretu u pootevřeného okna, díval se na déšť bubnující na parapet a uslyšel svůj vlastní hlas:

— Můžu jít já. Ale bez textu.

Organizátor se na něj podíval jako na blázna. Ale neměl na výběr.

Jenda si sundal pracovní mikinu, zůstal v bílé košili s vyhrnutými rukávy. Vyšel na jeviště. První minutu se nic nedělo: stál, rozhlížel se, upravoval mikrofon, pil vodu, kroutil hlavou. V sále se ozvaly první chichotání. Pak se rozhodl rozložit skládací židli, která stála v koutě. Bojoval s ní čtyři minuty: otevírala se, zavírala, přiskřípla mu prst, převrátila se, on se převrátil s ní. Lidi brečeli smíchy.

Když scházel z jeviště, organizátor ho chytil za rameno:

— Zůstáváš. Každý pátek.

To byl začátek.

Jenda vymyslel postavu: pan Zdeněk — muž v příliš krátkém saku, s aktovkou a kloboukem, který chodí na úřady, do restaurací a obchodů, aby udělal tu nejjednodušší věc na světě. Zaplatit účet. Koupit lístek. Poslat dopis. A vždycky to skončí katastrofou. Skoro nic neříká — někdy si odkašle, někdy zopakuje jedno slovo. Ale každý jeho pohled, každý krok, každý výraz nese příběh.

O tři roky později mu Česká televize dala patnáct minut v zábavném pořadu. Vidělo ho tehdy šest milionů diváků. Druhý den v energetickém podniku se na něj kolegové dívali jinak. Vedoucí se zeptal, jestli zůstává na plný úvazek.

Jenda odešel z práce v lednu. Zima byla mizerná: mráz, sůl na chodnících, věčná tma. Matka se trápila, že opustil jistou práci kvůli šaškování. Otec řekl jen: "no uvidíme".

A pak přišly roky práce. Pořady, reklamy, turné po kulturních domech od Trutnova po Zlín, vystoupení na festivalech. Pan Zdeněk se stal rozpoznatelným. Lidi na ulici k němu přistupovali a říkali: "udělejte tu grimasu". A on ji udělal. Beze slova.

Nejpodivnější bylo, že na jevišti Jendovi mizelo koktání. Když se stal Zdeňkem, mizel strach. Jako by ten problém patřil jinému člověku, tomu z Kolína, který se bál promluvit u tabule.

Po letech se ho v rozhovoru zeptali, proč je Zdeněk tak málomluvný. Jenda seděl v křesle, obracel v prstech brýle a dlouho mlčel. Moderátorka už chtěla změnit téma. Tehdy řekl:

— Protože slova někdy překáží. A já jsem chtěl, aby mi rozuměli všichni. Dítě z Brazílie, babička z Japonska, chlap z Ukrajiny. Všichni.

Ta odpověď obletěla internet.

Dnes je Jendovi Kučerovi čtyřicet osm let. Na kontě přes tři sta vystoupení ročně, dva celovečerní filmy, které jen v českých multiplexech vydělaly skoro sto dvacet milionů korun, a postava, kterou pozná každé dítě: pana Zdeňka v hnědém saku a červené kravatě.

V Kolíně, tam kde začínal, stojí jeho jménem pojmenovaná malá scéna při domě kultury. Sálek pro šedesát lidí. Občas tam zajede vést workshopy pro děti, které "nemluví plynule".

A tam, na těch hodinách, dělá jednu věc, o které v rozhovorech nemluví.

Vezme do ruky starý budík. Natáhne ho. Postaví doprostřed jeviště. A řekne dětem:

— Koukejte. Jak tiká, nikdo nemluví. A nikdo nemusí. Teď k vám vyjde Zdeněk.

A vytáhne z tašky klobouk.

Děti sedí tiše. Slyšet je jen tikání budíku. A smích, který začíná od první řady.