Connect with us

CZ

Monika Bellucci: text o skutečné herečce, který nelze přepsat jako fiktivní příběh

Published

on

Kateřina stála v kuchyni s hrnkem vystydlé kávy a poslouchala, jak se ve vedlejším pokoji tchyně baví po telefonu o "té ženské, co si vzala jejího syna kvůli bytu."

Bylo to vlastně vtipné, kdyby to nebolelo. Byt v Nuslích, ve kterém teď bydleli všichni čtyři – ona, manžel Radek, jejich dcera Anička a Radkova matka Jiřina – patřil totiž Kateřině. Zdědila ho po dědečkovi tři roky před svatbou. Jiřina se k nim nastěhovala "na pár měsíců", když jí vypověděli nájem v Kolíně. Ty měsíce se protáhly na dva roky.

"Mami, prosím tě, ztlum to," ozval se Radek z chodby, ale bylo v tom víc trapnosti než rozhodnosti.

Kateřina dopila kávu, konvice v ní byla studená už od šesti ráno, a šla se obléknout do práce. Na ledničce visel lístek s částkami za tento měsíc – nájem sice neplatili, ale energie a fond oprav dělaly dohromady 4 200 korun, které pokaždé strhávali z jejího účtu, protože Jiřina "zrovna neměla po ruce hotovost." Věděla, že dnešek nebude jako ostatní dny. Ráno jí volal notář kvůli dokončení dědického řízení po dědečkovi – zbývalo vyřešit ještě chatu na Sázavě, o které se dosud nikdo nezmiňoval, protože ležela ladem a nikdo ji nechtěl platit.

Večer, když se v půl sedmé vrátila z práce, našla na kuchyňském stole rozevřenou složku. Její složku. S výpisem z katastru, se starou smlouvou o převodu bytu, se všemi papíry, které schovávala v šuplíku psacího stolu pod účtenkami a starými diáři.

"Co to je?" zeptala se potichu, i když odpověď už tušila.

Jiřina seděla u stolu, ruce položené na deskách složky, jako by je chránila.

"Chtěla jsem se jen podívat, jak to s tím bytem vlastně je," řekla Jiřina. "Radek říkal, že je psaný na tebe, ale to přece není fér. Bydlíme tu všichni, platíme účty společně–"

"Ty neplatíš nic. Ani ten fond oprav, co ti dávám na účtenku, abys to aspoň viděla černé na bílém." Slova jí vyklouzla dřív, než stihla zvážit tón.

Radek přišel z pokoje, v ruce mobil, oči unavené, na sobě ještě montérky z dopoledního servisu. "Kačko, nedělej scénu, prosím tě, je sedm hodin—"

"Já dělám scénu? Tvoje máma mi prohledala věci."

"Nic jsem neprohledala, ležely na stole vedle konvice," bránila se Jiřina.

"V šuplíku pod účtenkami. To se samo nedostane na stůl, mami."

"Neříkej mi, co jsem dělala a co ne, já–"

"Tak co jsi dělala?"

Ticho. Jiřina zatáhla za okraj ubrusu, urovnala ho, i když urovnaný byl.

"Chtěla jsem vědět, jestli tam mám vůbec nějaké jméno," řekla nakonec potichu. "Jestli tam někde stojí aspoň já."

Ten večer Kateřina nespala. Ležela vedle Radka, který chrápal po dvanáctihodinové směně, a přemýšlela, jak se z manželství, které mělo být týmem, stal zápas o metry čtvereční. Napadlo ji, že možná chyba byla už v tom, že souhlasila s Jiřininým nastěhováním. Že se bála konfliktu víc než ztráty vlastního prostoru.

Druhý den ráno, Radek odešel na šestou na směnu do servisu, ještě než se rozednilo, a Anička do školky v osm, zůstaly ženy v bytě samy. Jiřina vařila oběd, bramboračku, jako by se nic nestalo.

"Musíme si promluvit," řekla Kateřina a posadila se ke stolu.

"O čem? O bytu? Já vím, že je tvůj, nikdo ti ho nebere." Jiřina míchala polévku, aniž by se otočila.

"Ale bereš mi klid. Prohledáváš moje papíry, voláš kamarádkám, že jsem si vzala Radka kvůli bytu – jako bych ho nemilovala."

"To jsem Marušce neřekla takhle—"

"Řekla jsi to přesně takhle, mami, slyšela jsem tě přes zeď."

Jiřina odložila vařečku na talířek vedle sporáku, trochu prudčeji, než musela. Otočila se zády k plotně a chvíli si prohlížela své ruce, popraskané od saponátu, než promluvila.

"Bojím se," řekla nakonec, hlasem, který zněl jinak než obvykle – bez toho obvyklého nároku. "Bojím se, že až Radek zemře dřív než já, nebo až se rozvedete, skončím na ulici. Nemám nic svýho. Byt v Kolíně jsem musela vrátit synovci, protože po tátovi mi spadly dluhy skoro sto padesát tisíc. Tady mám aspoň střechu."

Kateřina mlčela. Dívala se na kus cibule, který zůstal ležet na prkénku, na to, jak Jiřina do něj zapíchla nůž a nechala ho tam trčet.

"Proto jsi hledala v papírech nějaký důkaz, že máš právo tu zůstat i beze mě?"

"Jo," řekla Jiřina. "Hloupý, já vím."

"To tak nefunguje," řekla Kateřina po chvíli. "Ale mohly jsme si o tom promluvit rovnou, místo abys mi prohrabávala šuplíky jako zloděj."

"Nejsem zloděj." V hlase jí zase probleskl ten starý tón.

"Nikdo neřekl, že jsi zloděj. Řekla jsem, žes to udělala jako jeden."

Jiřina si sedla, konečně, na židli naproti, a mlčela. Cibule na prkénku zvolna hnědla na vzduchu.

"Styděla jsem se to říct nahlas," řekla po chvíli. "Snazší bylo si stěžovat Marušce."

Ten rozhovor nic hned nevyřešil. Kateřina si ještě ten večer myslela, že to bylo jen kolo v delší při. Ale bylo to poprvé za dva roky, kdy neslyšela z Jiřininých úst žádnou narážku na "tvůj byt" ani "váš majetek" – jen holou větu o strachu.

O týden později se sešli u notáře kvůli chatě na Sázavě. Radek navrhl, že by se dala prodat a peníze rozdělit – část jako jistota pro matku, kdyby se něco stalo. Kateřina souhlasila, ale s jednou podmínkou.

"Chci, aby to bylo napsané," řekla Jiřině v čekárně notáře, mezi regály se šanony. "Ne proto, že ti nevěřím. Ale protože papír nezapomene a nezačne se za měsíc bát znova. Necháme sepsat smlouvu o doživotním užívání pokoje v bytě, pro případ, že by se s Radkem něco stalo."

"Kolik to bude stát?" zeptala se Jiřina rovnou, praktičtěji, než Kateřina čekala.

"Notář říkal něco přes dva tisíce za sepsání. Zaplatím to já."

Jiřina se na ni podívala, otevřela pusu, jako by chtěla něco namítnout kvůli penězům, pak to nechala být.

"Promiň za ten telefonát," řekla místo toho. "Marušce jsem to řekla blbě, ze vzteku. Bylo to nespravedlivé."

Kateřina jí podala kapesník z kabelky, ten poslední, co jí tam ještě zbyl, pomačkaný. "Příště, když se budeš bát, řekni to mně. I kdyby to bylo nepříjemné."

Doma ten večer, kolem desáté, když Anička dávno spala a Radek doma domýval poslední hrnek po večeři, Kateřina otevřela stejnou složku, která před týdnem ležela rozevřená na kuchyňském stole. Tentokrát do ní sama vložila nový list papíru – kopii sepsané dohody – a zaklapla ji.

Z obýváku se ozval Jiřinin hlas, tentokrát ne do telefonu, ale k Aničce, i když ta už dávno spala ve svém pokoji – mluvila spíš sama k sobě, k prázdné místnosti, možná i k Kateřině, která to slyšela až do kuchyně:

"Zítra upeču bábovku. Tu, co má ráda i maminka."

Click to comment

Leave a Reply

Ваша e-mail адреса не оприлюднюватиметься. Обов’язкові поля позначені *

шістнадцять − 15 =

Також цікаво:

BG21 хвилина ago

**Диагноза**

Новата болница на "Св. Иван Рилски", коридорът по хематология, седмия етаж. Ще го напиша така, както го помня — защото...

CZ48 хвилин ago

Monika Bellucci: text o skutečné herečce, který nelze přepsat jako fiktivní příběh

Kateřina stála v kuchyni s hrnkem vystydlé kávy a poslouchala, jak se ve vedlejším pokoji tchyně baví po telefonu o...

CZ60 хвилин ago

# Pan Jenda z Kolína a Jeho Tři Vteřiny Ticha

Když mu bylo osm let, učitelka pozvala jeho rodiče do školy ne kvůli známkám. Řekla, že chlapec má nejspíš "poruchu...

HE1 годину ago

מר יונה מהוד השרון ושלוש השניות של שתיקה

כשהיה בן שמונה, המורה זימנה את ההורים שלו לבית הספר לא בגלל הציונים. היא אמרה שהילד כנראה סובל מ"ליקוי דיבור"...

HE1 годину ago

מר יונה מהוד השרון ושלוש השניות של שתיקה

כשהיה בן שמונה, המורה זימנה את ההורים שלו לבית הספר לא בגלל הציונים. היא אמרה שהילד כנראה סובל מ"ליקוי דיבור"...

IT1 годину ago

Il Signor Ezio da Sesto San Giovanni e i Suoi Tre Secondi di Silenzio

Quando aveva otto anni, la maestra convocò i suoi genitori a scuola non per i voti. Disse che il bambino...

FR2 години ago

Les soixante-dix ans de tonton Bernard, ou la fin de mes gratins dauphinois

Tout a commencé par une phrase que ma belle-mère, Chantal, a lâchée sans quitter mes mains des yeux. On était...

EN3 години ago

The Ukrainian Question That Awaits No Answer

Margaret Ellison had a nickname for each of her three children, and she used them like tools, each one shaped...