Zamčené dveře na Vinohradské

Petrovi Novotnému bylo dvanáct let a od šesté třídy si zvykl, že si poradí sám. Nebyl z těch dětí, co běží s každou blbostí za dospělými – radši si věc dvakrát obrátil v hlavě, než aby otevřel pusu. Ten čtvrtek odpoledne na to ale čas neměl.

Strážníci Tomáš Dvořák a Karel Beneš stáli u služebního vozu na křižovatce Vinohradské a Legerovy, zrovna dopisovali hlášení z předchozího výjezdu. Bylo pár minut po třetí, ze zastávky tramvaje se táhl dav lidí ze školy a z práce, u novinového stánku na rohu prodavač skládal Blesk do stojanu. Najednou se od podchodu metra odlepil kluk a rozeběhl se přímo k autu.

„Hej, kluku!“ zavolal Tomáš.

Petr se nezastavil. Trhl zadními dveřmi, vlezl dovnitř a cvakl centrálním zamykáním.

Dvořák s Benešem se na sebe podívali.

„Tohle je nový,“ řekl Karel.

Tomáš přistoupil k autu a zaklepal na sklo klouby prstů.

„Petře, jsem policista. Otevři.“

Kluk mlčel. Seděl na zadním sedadle a nespouštěl oči z protějšího chodníku, kde se pod plakátovací plochou míhali lidé. Prsty měl zaťaté do popruhu batohu tak, že mu na kloubech naskočily bílé fleky. Tomáš si dřepl vedle dveří, aby byl s Petrem oči v oči, ne nad ním.

„No tak. Nekoušu,“ zkusil to znovu.

Petr se na něj konečně podíval.

„Jedou sem.“

Karel se otočil. Na druhé straně ulice, mezi zaparkovanými auty, přecházeli tři muži směrem k nim.

Tomáš zbystřil. „Znáš je?“

Kluk mlčel dobrých pět vteřin. „Jo.“

„Kdo to je?“

„Chtějí, abych něco udělal.“ Petr sáhl do kapsy mikiny a vytáhl zmuchlanou modrou obálku, ohnutou přes celou délku, jako by ji nosil v kapse už několik dní. „Tohle je jejich.“

Tomáš po ní nesáhl. „Máš to jim vrátit?“

„Nevím.“

„Co je v ní?“

„Papíry. Táta o tom mluvil s mámou minulej tejden – že strejda chce, abych mu to donesl, protože já jsem prej jedinej, komu by to nikdo nekontroloval. Kluk přece nevzbuzuje podezření.“ Petr to řekl jedním dechem, jako větu, kterou si už párkrát v hlavě přeříkal.

Tomáš se nepousmál. „Cože chce?“

„Nevím přesně. Babička umřela. Je to o baráku, myslím.“

Karel mezitím přistoupil blíž a ztišil hlas. „Musíme vědět, co v tý obálce je.“

Kluk se mu poprvé podíval přímo do očí. „A co když to podělám?“

„Tak to poděláš,“ řekl Tomáš. „Horší je nedělat nic a nechat to, ať to za tebe rozhodne někdo jinej.“

Mezitím ti tři došli až k autu. Ten vepředu – v khaki bundě, s tetováním na krku – se zastavil kousek od dveří.

„Petře,“ řekl, „vylez. Promluvíme si.“

Kluk se podíval na Tomáše. Ruce měl pořád na batohu, ale prsty se mu už netřásly.

„Vylezu,“ řekl. „Ale chci, abyste tu byli.“

Karel se zarazil. „Jseš si jistej?“

Petr přikývl.

Tomáš otevřel dveře. Petr vystoupil, obálku svíral před sebou oběma rukama.

Muž v khaki bundě natáhl ruku. „Dej mi to.“

„Ne,“ řekl Petr.

Muž se zastavil s rukou napůl cesty. „Neblbni. Slíbil jsi to strejdovi.“

„Neslíbil jsem nic. Řekli jste mi, ať to donesu, a já jsem řek jo, protože jsem se bál, že mě zmlátíte, když neřeknu.“

Za mužem v khaki bundě ztuhli i ti dva další. Jeden si stoupl blíž k obrubníku, jako by zvažoval, jestli utíkat.

„Petře,“ řekl muž, tentokrát tišeji, skoro prosebně, „nekomplikuj to.“

Tomáš stál vedle kluka, ruku volně u opasku. Nekřičel, nesahal po poutech – jen tam byl.

Karel ukázal mužům odznak. „Jméno a doklad. Všichni tři.“

Muž v khaki bundě se zasmál, krátce a nepříjemně. „To je vážně nutný? Je to rodinná věc.“

„Doklad,“ zopakoval Karel a nehnul se.

Chvíli to vypadalo, že muž otočí a odejde bez řeči. Pak si povzdechl a sáhl do zadní kapsy džín pro peněženku. „Radek Kolář,“ řekl a podal Karlovi občanku, jako by mu dělal laskavost. Ti dva za ním se dívali jeden na druhého, než taky nakonec vytáhli doklady – jeden s viditelnou neochotou, druhý bez jediného slova.

Karel si jména přepsal do bloku a odešel k autu zavolat na centrálu. Kolář zůstal stát, ruce v kapsách bundy, a díval se na Petra tak dlouho, až se kluk musel podívat jinam.

Karel se vrátil s papírem, kam si poznamenal odpověď z centrály. „Obálku si necháme jako věc k prošetření. Vy tři půjdete s náma na stanici sepsat vyjádření.“

„To je vtip?“ ohradil se druhý z mužů, menší, v modré bundě. „My jsme se ani nedotkli žádnýho papíru.“

„Tak to tam napíšete,“ řekl Karel.

Kolář se ještě jednou podíval na obálku v Tomášových rukou, jako by uvažoval, jestli má smysl se o ni ještě přetahovat. Nakonec jen pokrčil rameny a otočil se ke svým dvěma společníkům. „Jdeme.“

Odešli k rohu ulice, kde na ně čekalo auto. Kolář se ještě jednou ohlédl – ne na policisty, na kluka.

Tomáš obálku opatrně otevřel u kapoty služebního vozu. Uvnitř byly tři popsané listy sešité sponkou a menší obálka podepsaná rukou – jméno notáře, adresa na Praze 4.

„Plná moc,“ přečetl nahlas Tomáš, prstem sjížděl po řádcích. „K zastupování v dědickém řízení po zemřelé… Kolářová Marie.“

„To je babička,“ řekl Petr tiše.

„Podepsaná je tady dole – ale ne tvým jménem. Máš podepsat, že to od táty přebíráš a doručuješ strejdovi.“ Tomáš zvedl oči. „Věděli tvoji rodiče, že tohle máš u sebe?“

Petr zavrtěl hlavou. „Táta o tom mluvil s mámou v kuchyni. Myslel, že spím. Slyšel jsem jenom kus – že notář se má na to řízení dívat až za měsíc, a že strejda chce mít papíry dřív, aby…" Zarazil se. „Nevím přesně proč. Ale znělo to špatně.“

Karel si od Tomáše obálku vzal a strčil ji do plastového sáčku, který vytáhl z kufru auta. „Tohle půjde na hospodářskou kriminálku. Ať se na to podívaj právníci.“

Petr sledoval, jak sáček mizí v kufru. „Budu mít problém?“

„Ty ne,“ řekl Karel. „Ale někdo jinej možná jo.“

Tomáš se na kluka podíval. Petr stál s prázdnýma rukama, poprvé za celé odpoledne bez obálky, bez mikiny nataženou přes ni, a vypadal menší, než jak vypadal, když seděl zamčený v autě.

„Zavoláme mámě,“ řekl Tomáš. „Máš její číslo?“

Petr přikývl a nadiktoval ho z hlavy.

Doma pak Petr celý příběh vylíčil mámě u kuchyňského stolu, zatímco ona telefonovala advokátovi z otcovy firmy a druhou rukou si zapisovala poznámky na kus papíru vytržený z bloku. Táta přišel z práce dřív, postavil se ke dveřím kuchyně a poslouchal, ruce zkřížené na hrudi, a neřekl skoro nic. Obálku s dokumenty si nechala kriminálka jako důkaz. Za tři dny přišlo Petrovi poštou předvolání jako svědka – a on ho přilepil na nástěnku ve svém pokoji, hned vedle rozvrhu hodin, kousek od fotky, na které je s babičkou na chalupě.