Krysařka z Pankráce

Do ženské věznice ve Světlé nad Sázavou nastoupila v úterý ráno nová vězeňkyně. Hned u výdeje uniforem si jí všimla půlka chodby. Měla potetované předloktí, krk a kus hrudi. Sešitou brašnu držela u boku, jako by ji nesla poprvé v životě. S nikým nemluvila, oči nezvedala a u okna stála tak klidně, že to působilo skoro provokativně.

Jmenovala se Adéla.

V tom zařízení platilo jedno nepsané pravidlo, o kterém se nové dozvěděly dřív, než stihly vybalit kartáček. Ta žena se jmenovala Růžena. Říkalo se jí Růža, ale nikdo jí tak neřekl do očí. Měřila skoro metr osmdesát, ruce měla jako lopaty a dvanáct let si budovala pověst někoho, koho je lepší neprovokovat. Nepotřebovala křičet. Stačilo, že prošla kolem stolu, a konverzace umlkla.

Některé ženy jí praly prádlo. Jiné jí uklízely celu. Většina jí dávala část jídla jednoduše proto, že se bály odmítnout. Za ty roky si Růžena pojistila, aby každý v budově chápal, že odpor proti ní končí špatně.

První tři dny se Adéla držela stranou. Sedávala sama v rohu jídelny, jedla rychle, hlavu skloněnou nad talířem. Vypadala, že si počítá každé sousto.

Čtvrtý den Růžena vyhlásila nový cíl.

Jídelna byla plná. Dlouhé kovové stoly, výdejní okénko, za ním tři kuchařky v bílém. K obědu byla rýže, vepřové na paprice a okurkový salát. Adéla seděla u krajního stolu, zády ke zdi, a jedla. Růžena ji sledovala od dveří. Pak se usmála tím svým úsměvem, který znamenal, že si někoho vybrala.

Prošla mezi stoly. Ženy kolem přestaly jíst. Cinkot příborů zeslábl.

Růžena se zastavila před Adélou a sklonila hlavu k tácu.

„Dej mi to.“

Adéla dopila vodu z kelímku, postavila ho na tác a odpověděla: „To je moje. Vezmi si vlastní.“

U vedlejšího stolu kdosi zahučel. Nikdo s Růženou takhle nemluvil.

Růžena přimhouřila oči. „Mám hlad. Přežiješ bez oběda.“

„Ne.“

To slovo zůstalo viset ve vzduchu. Jídelna ztichla tak, že bylo slyšet vrčení lednice za výdejním pultem.

Růžena chytila tác a trhla s ním k sobě. Rýže se rozjela po podlaze, maso dopadlo na dlažbu, okurek přistál pod vedlejším stolem. Omáčka se rozstříkla někomu na ponožku.

Růžena se ušklíbla: „Víš vůbec, kdo jsem?“

Adéla neodpověděla.

„Klekni si,“ řekla Růžena. „Naučíš se respektu.“

Adéla zůstala sedět. Růžena čekala pět vteřin, deset. Pak ji popadla za rameno a chtěla ji stáhnout z lavice. Dvě ženy u okna otočily hlavu. Byly přesvědčené, jak to skončí – že ta potetovaná nová bude do minuty na zemi a bude prosit, ať jí dají pokoj.

Růžena netušila jedinou věc. Vybrala si tu nejhorší možnou osobu v celé jídelně.

Protože Adéla nebyla tím, za koho ji všichni ve Světlé měli.

A během následujících pěti vteřin to měla zjistit celá jídelna.

Pravá ruka Růženě vystřelila dopředu. Pěst mířila Adéle přímo na nos.

V posledním okamžiku Adéla uhnula hlavou o pár centimetrů. Pěst prosvištěla vzduchem. Růžena na půl vteřiny ztratila rovnováhu. Napřáhla se podruhé. Adéla se sklonila pod ránou, jako by to byl nejpřirozenější pohyb na světě.

V jídelně se nikdo nesmál. Všichni jen sledovali.

Růžena zaútočila potřetí. Tentokrát chtěla Adélu chytit oběma rukama a povalit ji váhou. A v tu chvíli Adéla přestala jen uhýbat.

Chytila Růženu za předloktí, pootočila bok, využila pohyb, který Růžena sama vložila do útoku, a vedla ho dál. Když se Růžena otočila kolem vlastní osy, Adéla jí podkopla kotník.

Obrovská žena dopadla na záda. Tác na stole poskočil.

Ozvalo se zasyčení. Někdo zaklel. Nikdo nechápal, co právě viděl.

Adéla stála vedle ní. Nedýchala ztěžka, nepotila se, neusmívala se. Stála tam se stejným výrazem jako předtím u okna při nástupu, jako by se právě vrátila z fronty, kde jí takových Růžen padlo k nohám víc.

Růžena se zvedla. Vztek ji zvedl rychleji než pýcha. Rozběhla se znovu. Výsledek byl stejný. Po dvou vteřinách ležela na zemi podruhé, tentokrát na boku.

Zůstala ležet.

„Kdo jsi?“ zeptala se.

Adéla se k ní naklonila, ale ne moc. „Někdo, kdo se neměl provokovat.“

V tu chvíli to všem došlo. Adéla nebyla klidná proto, že by byla slabá. Byla klidná, protože přesně věděla, co umí. Způsob, jakým četla Růženin pohyb dřív, než ho udělala, to, jak chytila útočící ruku a proměnila cizí sílu v pád – nikdo z toho zařízení nic takového neuměl. Tohle nebyla náhoda. Byla to technika. Roky drilu.

Adéla si otřela rukáv a přejela očima jídlo rozsypané na dlažbě. Pak vzala svůj tác z lavice.

„Tohle nechceš,“ řekla Růžena tiše.

Adéla jí neodpověděla. Odešla k výdejnímu pultu. Kuchařka jí beze slova naložila nový tác – rýže, vepřové, okurkový salát. Adéla poděkovala, odnesla si jídlo na volné místo u okna a dojedla.

Od toho oběda jí nikdo na tácek nesáhl.

Trvalo dvě noci, než se zjistilo, kdo ta žena je. Ne z její řeči – Adéla nemluvila. Zjistilo se to z útržků, které přinesla kuchařka od pošty a jedna dozorkyně z noční směny.

Před jedenácti lety, když jí bylo devatenáct, vyhrála dvakrát po sobě mistrovství republiky v judu. Pak se odmlčela. Důvod nikdo nevěděl. Říkalo se, že jí kariéru přetrhl úraz, jiní tvrdili, že odešla z reprezentace kvůli trenérovi, který skončil před soudem. Nikdo se neptal. Ve vězení se takové otázky nepokládají.

Ale pravda byla zapsaná v jejím spisu, v kolonce zvláštní dovednosti: „Mistryně sportu v judu. Boj zblízka. Střelba. První pomoc.“

Spis je věc, kterou čte dozorce. Ostatní vězeňkyně jen viděly, jak potetovaná holka ze Světlé odhodí téměř dvoumetrovou Růženu na lino, jako by jí pomáhala na zem.

Jednou jsem o tom mluvila s dozorkyní z přízemí, paní Královou. Seděla na židli, loupala si mandarinku a řekla: „Víte, co je na tom všem nejzvláštnější? Ona mohla jít do Dukly. Mohla reprezentovat. A sedí u nás. A nikdy se nezeptala, proč jí to jídlo vzali.“

Přesně v tom to bylo.

Růžena se po tom dnu zklidnila. Ne proto, že by se polepšila, ale protože potkala někoho, kdo se nebál. Ve věznici, kde tucet žen sklopilo hlavu, když prošla kolem, se našla jedna, která jí řekla ne. A ta jedna uměla z její vlastní síly udělat pád.

Růžena se o dva týdny později přihlásila do jídelní služby. Myla podlahy. Když Adéla vešla do jídelny, Růžena jí uhnula z cesty. Ne ze strachu. Z respektu.

Co Adéla udělala, že se dostala do Světlé, nevím. Nikdy to nikomu neřekla. Možná je to jedno.

Ale jedno vím jistě: od toho čtvrtečního oběda už v téhle věznici nikdo nikomu jídlo nebere. Protože všichni viděli, co se stane, když si vyberete špatného člověka.

Růžena po tom incidentu sedávala u jiného stolu, u okna, naproti Adéle. Nikdy se k ní nepřidala, nikdy nepromluvila první. Jen tam jednou položila kelímek s čajem, o kus dál, než byl Adélin tác.

Adéla si toho na první pohled nevšímala.

Ale nechala ho tam stát až do konce oběda.