Babiččiny peníze, tchyniny klíče

V pátek po práci jsem na našem pražském sídlišti vytáhla z tašky klíče a automaticky sáhla po zámku. Jenže v zámku už nějaký klíč byl. Zevnitř. První myšlenka – Honza je doma dřív, to je divný. Druhá myšlenka – proč jsou v předsíni jeho maminčiny boty?

Neslyšně jsem vešla dovnitř. Paní Lenka, moje tchyně, stála u kuchyňské linky a lžičkou míchala můj čerstvě uvařený čaj. Jako by to byla její kuchyň, její čaj, její život. Na sobě měla krémový kabát, jakoby se tu stavila jen na skok, ale výraz ve tváři naznačoval, že se chystá něco, co zabere celý večer. Na stole ležela otevřená plechovka s cukrovím, to co jsem schovala před Honzou. To už mě dorazilo.

„Terezo, drahoušku,“ usmála se sladce a ten úsměv znamenal jediné: katastrofu. „Sedni si, musíme si promluvit. Vážně.“

„Paní Lenko, vy jste mi odemkla byt?“ Nechala jsem nákupní tašku v dlani, v uších mi hučela tramvaj dvanáctky, co před chvílí projela okolo.

„No jistě, vždyť mám klíče. Jsem přece Honzova máma.“

„A to vám dává právo lézt k nám jako k sobě domů, když nikdo není doma?“

Mávla odmítavě. „Nebuď hysterická. Pojď sem.“

Položila lžičku na talířek a opřela se o linku. Vypadala jako ředitelka, co právě přistihla podřízenou při krádeži papíru.

„Drahoušku, zítra podáš žádost o rozvod,“ řekla přesně tím tónem, jakým se v pražském podniku objednává kafe. „Honza potřebuje jinou ženu. Někoho, kdo k němu pasuje. A ty k němu nepasuješ. A nikdy jsi nepasovala.“

Já mezitím tu tašku postavila na zem. Nákup se rozjel – z igelitky vypadla červená paprika a kutálela se k jejím botám. Ani se nehnula. Jen sjela očima k paprice a pak zpátky ke mně.

„Zkoušela jste to říkat před zrcadlem, nebo to je improvizace?“

„Nehraj si na chytrou. Vážně. V posledních měsících je s tebou Honza hrozně nešťastný. Ty ho vysáváš. A ani jsi nehnula prstem, abys pomohla rodině.“

„Jaké rodině?“

„Moje dcera, Katka, nutně potřebovala půjčit na auto. Mohla jsi jí pomoct. Máš přece to dědictví po babičce. Všichni víme, že prodala chalupu a nechala ti skoro půl milionu. Ale ty sis sedla na peníze jako drak a Katka ať si poradí sama. To je podle tebe fér? Já ti řeknu, co jsi zač – sobecká, vypočítavá…“

„Počkejte, počkejte.“ Zvedla jsem dlaň. „Moje babička ty peníze nechala mně. Osobně mně. Ne Katce, ne Honzovi, ne vám. A to, že Katka vyhodila dvě stě tisíc za dovolené a pak jí nevyšla půjčka, to není moje věc. Jasný?“

Paní Lenka zrudla. Otočila se ke mně zády a začala přecházet po kuchyni. Každý její krok duněl na dlažbě. Na lince stál hrnek s motivem kohouta, co jsme dostali od sousedů, a já se bála, že ho při té chůzi shodí.

„Ty nerozumíš,“ sykla a otočila se. „Mluvím o tvým manželovi. Honza je chlap, má toho moc. A místo podpory, ty s ním jen válčíš. Poslední dobou se k tobě chová odměřeně, že? To proto, že pochopil, kým doopravdy jsi. Chce se od tebe osvobodit. A jestli ho aspoň trochu miluješ, podáš tu žádost ty. Bude to pro všechny jednodušší.“

Dopila svůj – tedy můj – čaj. A pak dodala tu nejsměšnější věc ze všech: „Mysli na to, že ani děti nemáš. A s tvojí povahou nikdy mít nebudeš! Co bys mu vlastně mohla nabídnout?“

Na okamžik se vše zastavilo. Pak jsem si sundala bundu, pověsila ji na věšák a opřela se o futra. V kapse bundy mi ležel podepsaný formulář – návrh na rozvod, připravený k podání. Ještě dnes večer jsem ho chtěla Honzovi ukázat. Ale teď to dostalo jiný rozměr.

„Paní Lenko, váš syn se nechová odměřeně jen tak. Chová se odměřeně, protože už tři měsíce spí u své milenky v Kobylisích a já to vím. A vy to víte taky, ne? Proto jste tady. Bojíte se, že při rozvodu po něm budu chtít vyrovnání a on přijde o byt. A že babiččiny peníze nepůjdou do vaší rodiny, ale zůstanou mně.“

Ona zbledla. Takže přesně tohle.

„Neodvažuj se!“ vykřikla a popadla kabelku, jako by mě chtěla praštit. „Je to moje dítě!“

„Jasně. A já jsem jeho žena. A za to, že jsem ho měla ráda a chtěla s ním děti, si nezasloužím, aby mi někdo lezl do bytu a diktoval mi, co mám dělat. Vaše dcera Katka ať si půjčí od banky a taky si od vás vezme klíče, ať máte další byt k dispozici. Ale tenhle byt je i můj.“

Sáhla jsem do bundy a vytáhla ten formulář. Položila jsem ho na stůl, přesně přes plechovku s cukrovím.

„Nebojte, návrh na rozvod podám zítra. Už je sepsaný. A o dědictví po babičce si promluvím výhradně se svým právníkem. Vašeho syna tím pádem nechám jít za tím, co potřebuje – za slečnou z Kobylis, nebo za vámi zpátky do kuchyně. To už je jeho věc.“

Paní Lenka otevřela pusu a pak ji zase zavřela. Popadla ten papír, četla, a já viděla, jak jí cuká v obličeji. V tu chvíli cinkl v zámku klíč. Honza. Stál v předsíni a držel tašku s večerním Bleskem a pivem, a nechápal, co tam dělá jeho matka s mým rozvodovým formulářem. Jeho oči se na mně zastavily. „Terezo, ty už to víš…“ vydechl a sklopil oči.

„Mami? Terezo? Co to…“

Paní Lenka k němu popoběhla: „Vidíš?! Ona už to chystá! Chtěla tě okrást!“

Honza stál a jeho výraz ztuhl. V očích se mu mihla lítost. Já jen pokrčila rameny. Věděl moc dobře, co dělá, a že já to vím. A věděl taky, že jeho matka udělala přesně to, co vždycky – všechno zamotala a teď je z toho dusno.

„Paní Lenko,“ řekla jsem klidně, „teď si vemte kabát a klíče a odejděte. Honza vám to cestou vysvětlí. Nebo ne, to už je na něm. Ale tenhle rozvod si vyřídíme my dva. Bez vás.“

Ona chtěla ještě něco namítnout, ale Honza jí stiskl rameno a tiše ji vyvedl. Matka zmlkla, přejela mě očima a vyšla na chodbu, aniž by zavřela pusu.

Když za nimi zaklaply dveře, sedla jsem si ke stolu, odsunula plechovku a dojedla to poslední linecké. Chutnalo po vanilce a po konci. Trochu hořce, ale čistě.

Za oknem houkala sanitka. Měla jsem sbalené dvě tašky – ne proto, že bych se vzdávala bytu, ale protože jsem tu noc nechtěla zůstat. O vyrovnání se postará právník. Tentokrát bez cizích klíčů v mém zámku.